Nechat si odjet vlak, to by byla fatální chyba. Pítrs a spol odvádí skvělou práci a prvních devadesát kiláčků nás odtáhnou. Záchrana – při výjezdu z Petry je silnice zahrazena a než se dohodneme, kudy zvolit náhradní trasu, stiháme zavlažit krajnici.
V Porto Cristo je naplánována první a taky poslední zastávka. Ferenc má žaludeční potíže, tak se taky odpojuje a se mnou a Slabochem si dopřává kávičku a pivo. K tomu přikusujeme traťovky, který jsme uzmuli ráno na snídani. Zbytek pelotonu je už v čudu. Půlhodinka v křesílku u moře mě postavila na nohy a ve stoupání od moře se cejtím skvěle. Posledních šedesát kiláků ze Santanyi je po rovině a vítr je nám taky nakloněn. S Jirkou odbočujeme na Sa Rápitu a Ferenc jede nejkratší cestou na hotel. U zahrádek se k nám připojí Brňáci, kteří se byli dneska jen vymotat. Kecáme a najednou jsme u delfínů, odkud to je do cíle už jen deset. Jsem prošitej tak, že neuvisím ani z kopce, na kraji Arenalu musím zastavit a Jirka jde koupit colu a bagetu. Na pláži před hotelem máme 190 km, ale jako správný prestižáci to nemůžem nechat jen tak. Okolo letiště domotáme těch deset zbývajících kiláčků a je to doma.
Po dvoukile jsem pěkně vyšťavenej. K večeři dám jen dva talíře a pár zákusků. Na večerním brífigu u vínka doplníme tekutiny, pokecáme, proklepeme svaly elektrikou a můžeme jít spát. Tak zejtra znova v deset. Demjánek