TAK JSEM DALA SUDETY
„Pátá“, mihlo se mně hlavou,
když jsem vjížděla na pátou občerstvovačku dne.
Teprve pátá. Přesun mezi třetí až pátou
obžerstvovačkou trval strašlivou dobu, čas radši
nepočítat. Zadarmo to ale nebylo už po druhé
občerstvovačce v Americe. V tý u Teplic nad
Metují, na trati bikového závodu Rallye Sudety,
ne v jů es ej. Ale stoupání v Rocky Mountains
nemůže být o moc horší než z Ameriky na Pánovu
věž.
Vlastně TO začlo hned, co se od tratě dlouhých
Sudet odloučila trasa krátká.
Kopec, kde jsem si loni nechtěně zahrála na
kostku domina, cedule 63 km vpravo, 123 km rovně,
příjemný pocit, že nezahýbám, že jedu dlouhou,
dospěláckou trasu, a hned za cedulemi krásný
kořenitý výjezd po pěšině, s výhledy po levé
ruce. Blízká přítomnost srázu na stejné straně
(dlouho oplendoval hned při krajiny pěšiny)
způsobila, že obdivování krajiny jsem věnovala
méně času, než by si zasloužila. A pak se objevil
první kodrcavý sjezd po kamenech, Amerika a
Pánova věž. Kameny, písek, prudké úseky, jediná
vyjetá a vyšlapaná stopa, v které se drží had
bikerů posunujících své přibližovadlo už i
tlačením. Další drncavý sjezd, kameny různé
podoby, i dlažba z balvanů velikosti až koňské
hlavy. Kamenité schůdky a snad až půlmetrový
schod z balvanu na Vodních zámcích, před kterým
si zaplachtil vzduchem chlápek přede mnou, přední
kolo se mu zapíchlo o šutr, ani se k vyvrcholení
sjezdu, kde by „měl nárok“ na pád, nedostal. Bez
výčitek svědomí jsem z kola okamžitě slezla méně
bolestivým způsobem.
Sypké prudší táhlé výjezdy se střídaly se sjezdy
po kamenné dlažbě, ale samozřejmě nemohly chybět
ani kořeny. Smysly byly napjaty, ostražitost
nepovolovala, jedno, jakým směrem cesta byla
zrovna nakloněna. Někde po čtvrté občerstvovačce
jsem se začla těšit na výjezdy, v těch jsem se
zbavovala tlaku v lýtkách z drncání dolů, mohla
ulevit zádům. Pár kilometrů stoupání a bylo hej.
Krátký sjezd a hned dalších pár kilometrů do
kopce Bor, kde každé zaváhání nebo náhlý
nedostatek síly hrozí zastavením předního kola o
kámen nebo proklouznutím zadku. Do kelu. Kdo
tohle vymyslel. Na chvíli jsem sesedla, ale
tlačení úlevu nepřineslo, navíc mě houfně
předcházeli tlačící souputníci. Tož zase
nasednout.
A pak přišla pátá občerstvovačka v Machově. A v
hlavě se rozběhla kalkulačka. Cože, pod kolik
hodin jsem to chtěla jet, pod deset? Koukám na
profil loňské trasy nalepený na rámu kola.
Machov, 73 kilometrů od startu. Přesun od
rozdělení tras někde na pětačtyřicátém kilometru
zabral několik hodin, svaly vnitřní části levého
stehna sebou začínají pocukávat, trať je prý
lehčí až po sjezdu z Hvězdy někde na stém
kilometru. Do Hvězdy zbývají další dvě
obžerstvovačky. No potěš. Snědla jsem šáteček,
kousek banánu a vyjela. Kalkulátor stále pracoval
na plné pecky, vyhazoval nelibé cifry. Kdyby
terén byl podobný do stého kilometru, kdyby
přišla únava, kdyby... kdyby byly v prdeli
ryby...a je tu výjezd na Hvězdu. Safra, to to od
Machova uteklo. Terén se citelně zlehčil, přibyly
silnice, kopce to na pár kilometrů zabalily, levé
stehno už dávno nic nenamítá. Přede mnou bikeři,
za mnou bikeři, bylo na co se koukat...
samozřejmě myslím krajinu, že ano, cesta rychle
utíkala.
Jen foukalo. Silně a mrazivě. Startovalo se v osm
ráno v šesti stupních, odpoledne bylo o pár
stupňů tepleji, ale mrazivý vítr neztratil během
hodin nic na síle. Výjezd na Hvězdu byl krásný,
musel být, protože na něj nemám žádné špatné
vzpomínky. A byl opět lesem, mimo fujavec. A
sjezd... Sjezd z Hvězdy je mezi bikery známý
pojem. Cosi jako talisman, bůžek Sudet. Že je
přede mnou jsem poznala díky supům číhajícím s
foťáky. Zklamala jsem je. Hvězdu jsem seběhla,
nenabila jsem si, krev ze mě nestříkala.
Na další obžerstvovačce jsem si dala pro zahřátí
teplou polívku, okusila čokoládové bonbony,
doplnila vodu a valila dál. Loukou jsem vyjela
pekelně rychle ve vidině lesa, kde si konečně
budu moci odskočit. Další stoupání, tentokrát po
kořenech a do vrchu Ostaš. A pro velký úspěch se
vystoupalo na Ostaš ještě jednou jinou cestou.
Poslední občerstvovačkou jsem projela bez
zastavení, s lákavou představou dosažení času o
hodinu kratšího, než v který jsem doufala, a s
bikerkou jedoucí mi v zádech. Přece zase
neskončím v babách poslední. Poslední kopec,
hlouček šlapačů za mnou utichá. Však oni mě
dojedou ve sjezdu do Teplic. Nedojeli. Cedule
kilometr do cíle, skoro se mně chce bulit
radostí, tak jsem dala Sudety...
Katka kámen úrazu