DVOJNÁSOBNEJ SUDEŤÁK
Vážený čtenář nenalezne zde
návod na přípravu tuplovaného alkoholického
mlsání, jak by se snad mohlo zdát, nýbrž
vyprávění o sportovním klání na bicyklech v
podmínkách, v nichž jen nejodvážnější jedinci
vyrážejí mimo útroby chat a domů do lesů v okolí
Adršpachu za účelem sběru lesních plodů, zejména
hub a klíšťat. Letos jsem usoudil, že jsem
konečně dospěl k účasti na Sudetech. A tak se ze
mě, rodilého sudeťáka z Aussig nad Labem, stal
sudeťák dvojnásobnej. O závodu jsem si vyslechl
neuvěřitelný story od přímých účastníků a v mysli
utkvěly i televizní záběry z legendárního
bahnitého ročníku (2001 tuším), kdy prakticky
nebylo možné trať objet.
Již v autě v pátek jsme si s Romesem, Láďou
Vébrem a Petrem Hofíkem všimli zvláštní anomálie,
totiž že letošní extrémně suchý rok s mohutným
srážkovým deficitem znamenal paradoxně totálně
propršený a vybahněný závody. Jak je to možný se
mě neptejte. Nejinak tomu mělo být i na Sudetech.
Sice jsme všichni bláhově spoléhali na suchej
víkend a teploty kolem 20°C, který předpovídal
ČHMÚ, ale při pohledu na oblohu a teploměr tomu
mohl věřit jen opravdový a nenapravitelný
optimista. Když jsme v pět hodin ráno v Hořicích
vstávali, nacpali si břicha a vyrazili ven,
zjistili jsme, že auto je poněkud mokré a dešťový
senzor si prostě nehodlal uvědomit, že dneska se
bude prášit. Mokra neubývalo a bylo jasný, že se
budem topit v kvalitní brusné směsi bláto-písek.
Mojí obavou byl stav brzdového ústrojí mého
duralového oře: destičky už něco zažily a dokonce
i pár těch opravdu blátivejch koupelí. Romes mě
ujišťoval, že GoldFreny vydržej všecko a vůbec
neubejvaj (nakonec měl pravdu). Navíc mě furt
strašili, jak je to těžký a že se musí jet hodně
zvolna – což o to, to by mě problémy dělat
nemělo.
Teplice se jen hemžily šílenou sebrankou bikerů,
který i přes aktuální stav počasí hodlali vyrazit
na trať, někteří dokonce už po několikáté, což by
měl být důvod pro návštěvu specializovaného
zdravotnického zařízení.
Na startu jsem se ocitl dost vzadu. Po ráně z
děla se závodníci dali do pohybu směrem vzhůru do
kopce. Jelo se fakt hodně pomalu, takže jsem i
přes pomalé tempo furt předjížděl. Tato situace
se dala interpretovat jen dvěma způsoby: buď jsem
se ocitl mezi totálníma neumětelema, který na tom
seděj poprvé tenhle rok nebo – a to je mnohem
pravděpodobnější – to všici znaj a vědí, co je
čeká a nikam nespěchaj.
Abych to zkrátil: hned v prvním sjezdu po louce
jsem lehnul, což byla výstraha, abych si o svých
sjezdařských schopnostech moc nemyslel. Po zhruba
36 kilometrech a průjezdu Teplicema jsem měl
pocit, že to není zas tak hrozný. Sudety ovšem,
jak zasvěcení vědí, teprve začínaly.
Hned na úvod „velkejch Sudet“ mě pod helmu
zavítala vosa a trochu mě ďobla, ale byl jsem
rychlej jak vítr: strnul jsem si přilbu, vetřelce
zahnal na útěk a trnul, co se mi z hlavy stane
časem. Z hlavy nic, ale dostal jsem druhou vosí
navštívenku do holeně a to bylo trochu horší –
ale to bylo až ke konci smrtelného zápasu jménem
Sudety.
Další průběh je pro nováčka mého kalibru a
intelektuálního vybavení jen směsí technickejch
výjezdů na hraně jetitelnosti (a místy i za
hranou) a technickejch sjezdů, kde jsem držkopádů
chtivým fandům nedopřál to potěšení a na
nejkrutějších místech (celkem asi 3 nebo 4) jsem
z toho prostě slezl a těch pár schodů, skalních
stěn a jinejch lokalit ve stylu Red Bull Rampage
prostě vedl. Za tu radost pro přihlížející a dost
reálně hrozící zranění mi to nestálo. O to víc
jsem spolu s obecenstvem ocenil borce na Hvězdě,
co to pustil střemhlav dolu a v pohodě to
proletěl. Jo, holt to byl talent nebo to tu
piloval.
Kilometry nepřibejvaly. Zato bahna v různých
původně pohyblivých součástech kola přibývalo
velmi rychle. Řazení moc neřadilo, respektive
jsem byl jak za volantem automatu: po několikerém
stisknutí jakékoli řadící páčky jsem musel čekat,
co se stane – nejdřív to skřípalo, úpělo, často
se nestalo vůbec nic a k přeřazení došlo až za
nějakou dobu, samozřejmě přesně ve chvíli, kdy to
člověk nepotřebuje.
Na výborně vybavenejch občerstvovačkách jsem
doplňoval energii, respektive se k tomu nutil.
Strašák toho, že by mi tu došlo, byl větší než
nechuť a staženej žaludek. Když už jsem u
stahování: zrazu hledim na šlapák a zdá se mi, že
je nějak širší než obvykle. Jelikož jsem
technicky nesmírně zdatnej, objevil jsem po
delším zkoumání, že je to vyšroubovaná pojistná
matice (nebo jak se tomu říká), která nejistí a
chce ven a tedy vábí ke stáhnutí klik (což je
technickej nesmysl, ale já se v tý chvíli právě
tohohle bál). Rukou jsem to trochu poladil a
doufal, že to nevyklepu cestou. Taky jsem zaslech
divný zvuky ze zadní části vozidla, takový
podezřelý chrastění. Nebyl to chřestýš u cesty,
ale vyšroubovaná kazeta, která vydržela tak
akorát, protože v posledním sjezdu mi zasekla
řetěz a já přišel o příjemnej průjezd cílem s
klukem, se kterým jsme jeli poslední kilometry.
Von ale jel sjezd jak šídlo, tak jsem ho už
nedostih.
Ve frontě na mytí kol jsme zjistil, proč se u
cesty válel borec z Lannuti s týmovým kamarádem –
zavinil to jelen, kterej ho sestřelil, přetrhal
kolenní vazy a rozpůlil karbonovej Spešl na dva
kusy. Jinak bylo obdivuhodný, jak některý borci
ty kola myli: místo opucování z nejhoršího bahna
se s tim mazlili jak v salonu bikový krásy a
fronta zasviněnejch, promrzajících pilotů pomalu
narůstala.
Jídlo i pití v cíli bylo super, koncert živejch
klasickejch rockerů bomba, takže co dodat: můj
cíl přežít bez zranění, dojet a i tajný přání
skončit do 100 celkově se splnil beze zbytku.
Musim taky uznat, že i když jsem nejel úplně
všechny maratony světa a ani ty v Čechách, tohle
bylo to největší maso co jsem jel (umocněný letos
ještě počasím). Moh jsem možná jet trochu
rychlejc, možná jsem se moc bál a mohlo to bejt o
pár minutek lepší, ale kdo ví. Na bednu by to
stejně nebylo a já se zničil i tak.
Biku zdar, lepší počasí a pěkný vlahý babí léto
až do konce listopadu všem bikerům a
bikerkám.
David Granát