SUDETY - BAJKOVÁNÍ NA HRANĚ
V sobotu 11. 9. 2006 se na startu 123 km dlouhé tratě s převýšením 3500 m sešlo bezmála 600 účastníků.
Sudety se během let staly vpravdě kultovním závodem. Je to bezesporu jeden z nejtěžších maratónů v republice a je jisté, že každý z účastníků si zde může hrábnout skutečně až na dno svých sil. Technické pasáže posouvají hranice možností a náročné sjezdy je leckde možné sjet pouze s „vypnutým mozkem“. Zkrátka je to závod, na který se celý rok těším, ale zároveň mi při vzpomínce na některé pasáže naskakuje husí kůže.
Na start letošního ročníku se stavíme spolu s Víťou cca 15 minut před osmou. Ráno je opravdu syrové a i přes rukávy a nohavice je mi zima. Provádím poslední kontrolu bajku a přemýšlím o svých cílech – v první řadě přežít, pak dojet a pokud by to bylo možné, tak zlepšit o něco loňský čas.
Již je tu ale výstřel a bezmála 600 bajkerů se kupodivu dobrovolně vydává vstříc útrapám několikahodinového boje s nástrahami tratě. Hned po startu se jede cca 3 kilometry po silnici do slušného kopce, takže se startovní pole trochu roztrhá. Víťa mi v půli kopce ujíždí. Nechci to přepálit, takže ho nechám jet a jedu si svoje tempo. Nájezd do terénu u zámečku Skály se neobejde bez menšího špuntíku. Slézám tedy z kola a spolu s ostatními cca 500 m tlačím. U chat jdeme znovu do sedel a po chvilce se pěknou polní cestou řítíme pod Liščí Horu.
Oproti předchozím ročníkům se nejede Koňskou stezkou a vynechán byl i sjezd přes kořeny k Myší díře. Trať vede zatím převážně po širokých polních cestách přes Horní Adršpach kolem Dlouhého vrchu ke Zdoňovu, kde je první občerstvovačka (23. km). Pod Dlouhým vrchem dojíždím Víťu. Uvažuji, zda jedu já moc rychle, nebo on moc pomalu. V následném sjezdu Víťa předvádí ukázkovou jízdu po předním kole, která snad jen zázrakem nekončí kotrmelcem mezi stromy a mě začíná být jasné, že dnes opravdu nemá svůj den. Dojíždíme spolu na občerstvovačku, kde zhltneme banán a vyrážíme hned na trať. V kopci Víťovi dokonce ujíždím. Cestou mě pobaví několik ztracených lahví i s košíkem!
Na 36. kilometru se vracíme do prostoru startu, kde je druhá občerstvovačka. Doplňuji bidon, zhltnu sýr a kus salámu. Mezitím dorazil i Víťa, takže se opět spolu vydáváme do kopců nad Teplice směrem na Mračný vrch. Jede se mi zatím překvapivě dobře a těším se na nádherný singltrek na Honský špičák. Technicky náročnější stoupání lesní pěšinou plnou kluzkých kořenu patří k mým oblíbeným úsekům. Užívám si i stezku na hraně srázu vedoucí pod Strážnou horu, kde potlačuji pud sebezáchovy a svištím prudkým sjezdem ke třetí občerstvovačce na Americe (50 km). Pravé sudety začínají právě zde a pokud v loňském roce sjezdy připomínaly jízdu po pískem posypaném schodišti, tak letos to bylo schodiště bohatě pokryté blátem.
Dopřeji si trochu koly a snažím se přeslazený žaludek uchlácholit sýrem, rohlíkem a salámem. Zanedlouho však již vyrážíme zpočátku mírným stoupáním do Broumovských stěn. Cesta se však zvedá, až nás nakonec „shodí“ ze sedla. K Panově věži tlačíme tak jako většina ostatních. Následuje technicky náročný sjezd k Václavu, s tradičně velkým množstvím diváků. Téměř metrové balvany jsou však přeci jen nad mé schopnosti, a tak nejexponovanější místa tak jako v loni přenáším. Prý se to ale jet dá...
Jen co se dokodrcáme na dno údolí, tak se cesta opět zvedá na hřeben. Závěrečné metry stoupání již zdolávám pěšky a smiřuji se s tím, že pěších úseků bude stále přibývat. Po chvíli zjišťuji, že se Víťa někam ztratil a tak pokračuji sám ke čtvrté občerstvovačce na Slavném (57. km). Dávám si vývar, doplňuji bidon a jedu dále. V rámci úspory času se snažím zastávky zkrátit na nutné minimum. Navíc je přede mnou další ze zajímavých úseků – Vodní zámky. Vyškrábu se pod Velkou Kupu a starou dlážděnou cestou připomínající leckde spíše kamenné moře se řítím dolů. Kameny pokryté mazlavým blátem nepříjemně kloužou, ruce bolí a do prstů svírajících brzdové páky mě pomalu berou křeče. Slibuji si, že do zimní přípravy zařadím i posilování rukou, neboť některé sjezdy zde (jak jsem psal již v loňské reportáži) skutečně nemají daleko do stoje na rukou.
V dalším stoupání si trochu odpočinu a již je tu neméně náročný sjezd zvaný Malé zámky. Letím z kamene na kamen a snažím se v rychlosti volit nejlepší stopu a doufám, že to na blátem pomazaných kamenech neustřelí. Na nic víc v té rychlosti není čas. S povděkem se zastavuji na páté občerstvovačce v Božanově (66. km). Máme za sebou polovinu závodu a ačkoli se mi jelo zatím dobře a z jízdy jsem měl lepší pocit než v loňském roce, tak začínám tušit, že to bude opět na doraz. Neztrácím ale čas a vydávám se opět na trať.
Trochu mě znepokojuje nenápadně se o slovo hlásící křeč v levé noze. V prudkých stoupáních tedy raděj sesedám a zkouším to rozchodit, což se docela daří, takže na šestou občerstvovačku do Machova (74. km) přijíždím vcelku bez problémů. Po chvilce doráží i Víťa. Představuje mi bajkera Jakuba, se kterým se prokousával posledními kilometry. Na trať se tedy vydáváme ve třech. Stoupání na Bor svorně tlačíme. V technických sjezdech k sedmé občerstvovačce na Nízké Srbské (88. km) oběma borcům ujíždím.
Doplňuji bidon a zkouším sníst trochu melounu. Po chvilce přijíždí Víťa s Jakubem a já se dozvídám, že Víťa si někde ve sjezdu slušně ustlal. Rána na noze roztržené převodníkem je tak na pět stehů, ale po decentním překrytí ponožkou se opět vydáváme znovu na trať.
Cestou k osmé občerstvovačce v Hlavňově (98. km) jsme někde ztratili Jakuba. Před námi jsou ještě čtyři nepříjemná stoupání a já cítím blížící se krizi. Nohy těžknou a síly docházejí. Hlavou se mi honí myšlenky, zda to mám zapotřebí. Ujišťuji se, že příští rok se na to vykašlu, ale je mi jasné, že pojedu znova. Občerstvovačka v Hlavňově je naštěstí velmi příjemná. Opět tu jsou připraveny jednohubky, vývar i s knedlíčky, káva a samozřejmě i ostatní pochutiny a to vše podtrženo příjemnou obsluhou. Po chvilce dojíždí Jakub, který má také slušnou krizi. Nechce jet s námi a zůstává ještě chvíli u vývaru s knedlíčky.
S Víťou se tedy vydáváme na Hvězdu. Nejprudší stoupání jdeme pěšky a jde to pomalu. Čas neúprosně běží. Trialovou pasáž na vrcholu si již ale vychutnáváme v sedle, i když největší skoky přenášíme. Vyjíždíme z lesa na jediný delší silniční úsek tohoto závodu a já se s povděkem věším do háku, takže jsme zanedlouho na deváté občerstvovačce v Pěkově (105. km). Posilněni se vydáváme dvakrát na Ostaš. Trochu jsem se zmátořil, takže se nám daří ve stoupání i několik borců předjet. Desátou občerstvovačkou v Dědově (113. km) již jen projíždíme a následně tlačíme kolo na Váhu. Je to poslední kopec.
Dojíždí nás znovuzrozený Jakub, takže závěrečné kilometry opět jedem ve třech. Ve stoupání u Skály ještě předjíždíme tři bajkery a již je tu sjezd do Teplic nad Metují. Cílem projíždíme všichni tři současně v čase 9:16 na 389. - 391. místě celkového pořadí. Oproti loňskému roku jsem se zlepšil o cca 10 minut a poskočil cca o 100 míst v celkovém pořadí, takže jsem byl s umístěním spokojen. Víťa si dojel do Broumovské nemocnice pro svých pět stehů a ačkoli si oproti loňskému roku pohoršil, byl také spokojen. Pravdou je, že vítězem tohoto závodu je každý, kdo dojede do cíle.
Zajištění závodu bylo již tradičně výborné, zásobení všech občerstvovaček nadstandardní a obsluha příjemná. Zkrátka závodu z mého pohledu není co vytknout. Pořadatelé navíc na příští rok chystají prodloužení krátké trasy z 36 na 50 kilometrů, což umožní zařazení některých atraktivních úseků z dlouhé trati. Držím pořadatelům palce a pomalu se začínám těším se na příští ročník.
Sváťa Votruba