SUDETY - BAJKOVÁNÍ NA HRANĚ
V sobotu 11. 9. 2006 se na
startu 123 km dlouhé tratě s převýšením 3500 m
sešlo bezmála 600 účastníků.
Sudety se během let staly vpravdě kultovním
závodem. Je to bezesporu jeden z nejtěžších
maratónů v republice a je jisté, že každý z
účastníků si zde může hrábnout skutečně až na dno
svých sil. Technické pasáže posouvají hranice
možností a náročné sjezdy je leckde možné sjet
pouze s „vypnutým mozkem“. Zkrátka je to závod,
na který se celý rok těším, ale zároveň mi při
vzpomínce na některé pasáže naskakuje husí kůže.
Na start letošního ročníku se stavíme spolu s
Víťou cca 15 minut před osmou. Ráno je
opravdu syrové a i přes rukávy a nohavice je mi
zima. Provádím poslední kontrolu bajku a
přemýšlím o svých cílech – v první řadě přežít,
pak dojet a pokud by to bylo možné, tak zlepšit o
něco loňský čas.
Již je tu ale výstřel a bezmála 600 bajkerů se
kupodivu dobrovolně vydává vstříc útrapám
několikahodinového boje s nástrahami tratě. Hned
po startu se jede cca 3 kilometry po silnici do
slušného kopce, takže se startovní pole trochu
roztrhá. Víťa mi v půli kopce ujíždí. Nechci to
přepálit, takže ho nechám jet a jedu si svoje
tempo. Nájezd do terénu u zámečku Skály se
neobejde bez menšího špuntíku. Slézám tedy z kola
a spolu s ostatními cca 500 m tlačím. U chat
jdeme znovu do sedel a po chvilce se pěknou polní
cestou řítíme pod Liščí Horu.
Oproti předchozím ročníkům se nejede Koňskou
stezkou a vynechán byl i sjezd přes kořeny k Myší
díře. Trať vede zatím převážně po širokých
polních cestách přes Horní Adršpach kolem
Dlouhého vrchu ke Zdoňovu, kde je první
občerstvovačka (23. km). Pod Dlouhým vrchem
dojíždím Víťu. Uvažuji, zda jedu já moc rychle,
nebo on moc pomalu. V následném sjezdu Víťa
předvádí ukázkovou jízdu po předním kole, která
snad jen zázrakem nekončí kotrmelcem mezi stromy
a mě začíná být jasné, že dnes opravdu nemá svůj
den. Dojíždíme spolu na občerstvovačku, kde
zhltneme banán a vyrážíme hned na trať. V kopci
Víťovi dokonce ujíždím. Cestou mě pobaví několik
ztracených lahví i s košíkem!
Na 36. kilometru se vracíme do prostoru startu,
kde je druhá občerstvovačka. Doplňuji bidon,
zhltnu sýr a kus salámu. Mezitím dorazil i Víťa,
takže se opět spolu vydáváme do kopců nad Teplice
směrem na Mračný vrch. Jede se mi zatím
překvapivě dobře a těším se na nádherný singltrek
na Honský špičák. Technicky náročnější
stoupání lesní pěšinou plnou kluzkých kořenu
patří k mým oblíbeným úsekům. Užívám si i stezku
na hraně srázu vedoucí pod Strážnou horu, kde
potlačuji pud sebezáchovy a svištím prudkým
sjezdem ke třetí občerstvovačce na Americe (50
km). Pravé sudety začínají právě zde a pokud v
loňském roce sjezdy připomínaly jízdu po pískem
posypaném schodišti, tak letos to bylo schodiště
bohatě pokryté blátem.
Dopřeji si trochu koly a snažím se přeslazený
žaludek uchlácholit sýrem, rohlíkem a salámem.
Zanedlouho však již vyrážíme zpočátku mírným
stoupáním do Broumovských stěn. Cesta se však
zvedá, až nás nakonec „shodí“ ze sedla. K Panově
věži tlačíme tak jako většina ostatních.
Následuje technicky náročný sjezd k Václavu, s
tradičně velkým množstvím diváků. Téměř metrové
balvany jsou však přeci jen nad mé schopnosti, a
tak nejexponovanější místa tak jako v loni
přenáším. Prý se to ale jet dá...
Jen co se dokodrcáme na dno údolí, tak se cesta
opět zvedá na hřeben. Závěrečné metry stoupání
již zdolávám pěšky a smiřuji se s tím, že pěších
úseků bude stále přibývat. Po chvíli zjišťuji, že
se Víťa někam ztratil a tak pokračuji sám ke
čtvrté občerstvovačce na Slavném (57. km). Dávám
si vývar, doplňuji bidon a jedu dále. V rámci
úspory času se snažím zastávky zkrátit na nutné
minimum. Navíc je přede mnou další ze
zajímavých úseků – Vodní zámky. Vyškrábu se pod
Velkou Kupu a starou dlážděnou cestou
připomínající leckde spíše kamenné moře se řítím
dolů. Kameny pokryté mazlavým blátem nepříjemně
kloužou, ruce bolí a do prstů svírajících brzdové
páky mě pomalu berou křeče. Slibuji si, že do
zimní přípravy zařadím i posilování rukou, neboť
některé sjezdy zde (jak jsem psal již v loňské
reportáži) skutečně nemají daleko do stoje na
rukou.
V dalším stoupání si trochu odpočinu a již je tu
neméně náročný sjezd zvaný Malé zámky. Letím z
kamene na kamen a snažím se v rychlosti volit
nejlepší stopu a doufám, že to na blátem
pomazaných kamenech neustřelí. Na nic víc v té
rychlosti není čas. S povděkem se zastavuji na
páté občerstvovačce v Božanově (66. km). Máme za
sebou polovinu závodu a ačkoli se mi jelo zatím
dobře a z jízdy jsem měl lepší pocit než v
loňském roce, tak začínám tušit, že to bude opět
na doraz. Neztrácím ale čas a vydávám se opět na
trať.
Trochu mě znepokojuje nenápadně se o slovo
hlásící křeč v levé noze. V prudkých stoupáních
tedy raděj sesedám a zkouším to rozchodit, což se
docela daří, takže na šestou občerstvovačku do
Machova (74. km) přijíždím vcelku bez problémů.
Po chvilce doráží i Víťa. Představuje mi bajkera
Jakuba, se kterým se prokousával posledními
kilometry. Na trať se tedy vydáváme ve třech.
Stoupání na Bor svorně tlačíme.
V technických sjezdech k sedmé
občerstvovačce na Nízké Srbské (88. km) oběma
borcům ujíždím.
Doplňuji bidon a zkouším sníst trochu melounu. Po
chvilce přijíždí Víťa s Jakubem a já se dozvídám,
že Víťa si někde ve sjezdu slušně ustlal.
Rána na noze roztržené převodníkem je tak na pět
stehů, ale po decentním překrytí ponožkou se opět
vydáváme znovu na trať.
Cestou k osmé občerstvovačce v Hlavňově (98. km)
jsme někde ztratili Jakuba. Před námi jsou ještě
čtyři nepříjemná stoupání a já cítím blížící se
krizi. Nohy těžknou a síly docházejí. Hlavou se
mi honí myšlenky, zda to mám zapotřebí. Ujišťuji
se, že příští rok se na to vykašlu, ale je mi
jasné, že pojedu znova. Občerstvovačka v Hlavňově
je naštěstí velmi příjemná. Opět tu jsou
připraveny jednohubky, vývar i s knedlíčky, káva
a samozřejmě i ostatní pochutiny a to vše
podtrženo příjemnou obsluhou. Po chvilce dojíždí
Jakub, který má také slušnou krizi. Nechce jet s
námi a zůstává ještě chvíli u vývaru s knedlíčky.
S Víťou se tedy vydáváme na Hvězdu. Nejprudší
stoupání jdeme pěšky a jde to pomalu. Čas
neúprosně běží. Trialovou pasáž na vrcholu si již
ale vychutnáváme v sedle, i když největší skoky
přenášíme. Vyjíždíme z lesa na jediný delší
silniční úsek tohoto závodu a já se s povděkem
věším do háku, takže jsme zanedlouho na deváté
občerstvovačce v Pěkově (105. km). Posilněni
se vydáváme dvakrát na Ostaš. Trochu jsem se
zmátořil, takže se nám daří ve stoupání i několik
borců předjet. Desátou občerstvovačkou v Dědově
(113. km) již jen projíždíme a následně tlačíme
kolo na Váhu. Je to poslední kopec.
Dojíždí nás znovuzrozený Jakub, takže závěrečné
kilometry opět jedem ve třech. Ve stoupání u
Skály ještě předjíždíme tři bajkery a již je tu
sjezd do Teplic nad Metují. Cílem projíždíme
všichni tři současně v čase 9:16 na 389. - 391.
místě celkového pořadí. Oproti loňskému roku jsem
se zlepšil o cca 10 minut a poskočil cca o 100
míst v celkovém pořadí, takže jsem byl s
umístěním spokojen. Víťa si dojel do Broumovské
nemocnice pro svých pět stehů a ačkoli si oproti
loňskému roku pohoršil, byl také spokojen.
Pravdou je, že vítězem tohoto závodu je každý,
kdo dojede do cíle.
Zajištění závodu bylo již tradičně výborné,
zásobení všech občerstvovaček nadstandardní a
obsluha příjemná. Zkrátka závodu z mého pohledu
není co vytknout. Pořadatelé navíc na příští rok
chystají prodloužení krátké trasy z 36 na 50
kilometrů, což umožní zařazení některých
atraktivních úseků z dlouhé trati. Držím
pořadatelům palce a pomalu se začínám těším se na
příští ročník.
Sváťa Votruba