SUDETY NA KREV
O tomto závodě kolují takové
zvěsti, že už jsem nevydržel je jen poslouchat a
konečně jsem se letos přihlásil. Parametry 123 km
a 3350 m převýšení budí respekt. Vyzbrojen přední
mechanickou kotoučovkou avid, novými koly vpředu
i vzadu a novým sedlem jsem se nemohl dočkat 9.
září. Pro kontrolu svého těla jsem v Lídlu
zakoupil hodinky s tepovkou za pěkných 400 Kč.
I když mám letos najeto pouhých 6000 km,
odhodlání a chuť poprat se s nejtěžším mtb
maratonem u nás mi nechybělo. Jak se blížil
termín závodu, vylepšovala se i předpověď počasí.
Po příjezdu do Teplic na Metují, zaparkování
našeho karavanu v městském parku, vyzvednutí
startovního čísla a ostatních věcí se jdeme
podívat na promítání dokumentu z loňského
ročníku. Bohužel jdeme pozdě a zkoukneme pouze
druhou půlku filmečku. Ale jsou tam ony pověstné
sjezdy. Čertovy schody, Hvězda a to mi stačí.
Vypadá to hrozně, ale o to tu jde. Pokořit to, co
vypadá jako nepokořitelné. Hlavně tady asi půjde
o to, překonat sám sebe. Jirka, kamarád co to
jede už po třetí mi uděluje rady, kudy to ve
sjezdech pustit a hlavně mi klade na srdce, že
závod začíná až po 36 km, kdy se vracíme po malém
okruhu zpět do Teplic nad Metují. Bohužel tuto
radu jsem si k srdci nevzal a to mě zcela určitě
stálo pár míst. Ráno v 6.30, kdy vylézáme z
karavanu se teplota pohybuje kolem 6°c a před
námi je jeden veliký problém, jak se obléknout.
Naštěstí každou minutou se otepluje a když se na
obloze objevuje pomeranč, je rozhodnuto. Volím
krátké kalhoty, dres a navlékám návleky, které
snad brzy půjdou dolů.
Je odstartováno! Přestávám vnímat realitu a i
rada Jirky o přepáleném začátku je ta tam. První
stoupání po startu dlouhé asi 4 km má prý podle
slov pořadatelů oddělit zrno od plev. Nevím kam
se zařadit, ale v tuto chvíli si připadám jako
ten z lepších. Jede se mi krásně, valím co to dá
a spoustu borců předjíždím. Bohužel po hodině a
půl je všechno jinak. Menší okruh dlouhý 36 km
nemá dle mého názoru s mtb maratonem nic
společného. Terén takřka žádný. Jedu jak o život
a do Teplic se přiřítím ve vynikajícím mezičase
1hodina a 30 minut.
Jsem na sebe hrdý, rozdávám úsměvy a těším se na
dalších 90 km. Bohužel to byla ta lehčí část,
kterou jsem silně přepálil. Ještě že jsem si
koupil tepovku. Je to můj třetí přístroj a
myslím, že už vím, jak a na co ho používat.
Bohužel mi nedošlo. Dalších, že prvních 90 minut
s tepem pohybujícím se kolem 165 je moc rychlých
asi 20 km je jedno veliké trápení. Přemýšlím,
proč tu jsem, co tu hledám, chce se mi brečet a
umřít. Záda v jednom ohni, šílená bolest v
kyčlích, křeče v levém lýtku a velice vážně
přemýšlím o tom, že to odpískám. Aby toho ještě
nebylo málo, v rozkroku začíná zakousávat vlk. To
by byl konec bez debat. No zkuste jet na kole 5
hodin se smirkovým papírem mezi půlkama! Otřesná
představa, při které se ježí chlupy i mně a že už
jsem na kole hodně věcí zažil. Hypnotizuji
computer a kontroluji jeho kabeláž. Mám totiž
podezření ,že není funkční. Kilometry nějak
nepřibývají . Potřebuji nějakou, aspoň morální
podporu a proto na klidném úseku lesní cesty
telefonuji přítelkyni a žádám ji o pomoc. Říká
mi, že na mě myslí od startu a je se mnou i když
jen myšlenkami. Tak teď už to jede skoro samo.
Bohužel jen skoro. Nohama za mě točit nikdo
nebude a tak jde jen o to, najít někde v těle
skryté rezervy a těžit z těch 99000 km co mám za
12 let na kole nalítáno.
Těžké výjezdy, které občas i tlačím (naštěstí
nejsem sám), střídají brutální a nádherné sjezdy.
BOHUŽEL NENÍ SÍLA SI JE VYCHUTNAT. Kotoučovka se
po chvilce usilovného brždění přehřívá a takřka
nebrzdí. I když páku tlačím k řidítkům tak ,že mě
chytají křeče do prstů. Asi slyšela poučku mého
kamaráda, že brzdy jsou nepřítelem rychlosti. V
dalších částech závodu už brzdím předkem pouze
přerušovaně a situace je hned lepší. Nevím jak se
jmenují všechny ty krásné sjezdy a nechutné
výjezdy a proto se tu o nich nebudu rozepisovat.
Snad jen Čertovy schody jsem poznal podle počtu
krvežíznivých diváků. Ty jsem ale na Jirkovu radu
dal po levé straně bez jakéhokoliv zaváhání.
Potlesk diváků zahřál u srdíčka a hned se jelo
lépe. To bylo asi kolem 70. km. Je vidět že tento
maratón jezdí opravdu jen borci s dobrou
technikou, protože bajkerů vedoucích kolo z kopce
bylo opravdu pomálu. Občas bylo i blátíčko, ale
to k tomu patří. Popravdě smekám před všemi, kdo
tento maratón dojeli v některém z minulých
deštivých ročníků. Připadá mi to nemožné. Kolem
80. kilometru se nachází na trati i parta
vtipálků. V louži asi půl metru hluboké se chladí
sud s pivem a nabízejí loka. Nikdo přede mnou si
nedává a tak jsou hoši překvapeni, že si žádám
nabízeného moku. Dostávám skoro plný půllitr,
který do sebe s velikou chutí obracím. Nevěřícně
kroutí hlavou a já pokračuji dál, na jejich radu
prostředkem louže. Byla tak hluboká ,že jsem si
do ní levou nohu schoval až po kotník. Navečer mi
Jirka říkal, že ty borci( říkal tedy hovada), tam
jsou každý rok a ta veliká louže je neškodný
potůček, který před závodem vždy přehradí a pak
se kochají pohledem na unavené bikery máchající
se ve vodě. No, lidé jsou různí. V cíli jsem
zaslechl, že jeden borec byl na trati dokonce
inzultován kolemjdoucím a ošetřen záchrankou, ale
ani to mu nezabránilo v pokračování závodu. Co
dodat?? Byl jsem také svědkem nádherného pádu v
jediném místě, kde jsem zabloudil. No byli jsme
asi tři a trať jsme si prý zkrátili o pár metrů.
Ale byl tam i jeden pěkný a velice technický
sjezd. Borec co jel přede mnou ve značně vyjeté
stopě po jehličí, na kraji asi dvoumetrového
svahu v lese najednou krásným skokem přes řidítka
opustil svůj stroj a dám krk za to, že v národním
rekordu ve trojskoku se zastavil helmou o skálu
na hraně asi desetimetrového srázu.
Diváci zahučeli, ale když se zvedl a nesedl na
kolo, všem se ulevilo. Nevypadalo to moc hezky.
Tady asi nebude platit heslo, které vyznává naše
banda na kole a to, že kdo nepadá, jako by
nejezdil. Další chybou, kterou jsem udělal, bylo
nahuštění pneumatik na maximum, abych zabránil
proražení. Defekt nebyl, ale každý kamínek a
kořen se dokonale přenášel do mých bolavých zad.
Mimochodem, defektu jsem viděl mnoho. Jeden po
pár set metrech, další vzápětí a byla to rána.
Myslel jsem, že na nás pořádají lov zelení
mužíčkové. Když jsem jel kolem toho borce,
vyndával z pláště duši, která měla na boku asi
deseticentimetrovou trhlinu. Ten asi nevěděl, kdy
u kompresoru skončit. I pár utržených
přehazovaček jsem zahlédl plápolat na řetězech.
Jirka říkal, že viděl borce, který dokázal kolo
zbavit ráfku a zůstala jen nába s dráty. Nevím
jak to dokázal, asi chtěl přepílit klacek co se
připlet do kola. Ubývají už síly a sjezdy jedu na
jistotu, i když mi to občas nedá a nějakou tu
hranu na skok najdu. Při jednom usilovném brždění
mi povolují ruce a já jdu na hubu, naštěstí jsem
to nějakým zázrakem ustál. To se mi ale stává
kolikrát. Prostě síly docházejí a přede mnou
obávaný sjezd z Hvězdy. Okolo desítky diváků, já
cítím mravenčení v zádech a jdu do toho. Jirka
říkal vlevo, ale ruce nějak neposlouchají příkazy
mozku a kolo se stejně sune jinam. Nakonec ho
vlevo dostávám a asi v jedné třetině sjezdu nevím
kudy kam a kolo se i se mnou kácí do boku a já se
asi metr sunu po zadku směrem dolů. Ale i
neúspěch je odměněn potleskem. Asi za to, že jsem
to alespoň zkusil. Je problém to i sejít a abych
řekl pravdu, nevím kudy bych to jel. Je to
uklouzané, mokré a únava už dělá své. Do cíle
ještě 25 km a dalo by se říci, že už jsem v
pohodě. Až na ty záda. Tisíce jehliček
zabodávajících se kolem kříže dělá své. A po
jednom sjezdu mám ruce tak unavené, že nemůžu
palcem zařadit na nižší převod. Musím si pomoct
druhou rukou. Už jen pár kopečků a jsem v cíli.
Posledních 20 km jedeme tři a občas i slovo
prohodíme. Na všech je vidět, že toho mají dost.
Ostatně ti nejlepší už jsou dávno převlečení a po
jídle. Poslední kopec se chystám vyjít pěšky, ale
rodinka sedící v borůvčí ve mně mobilizuje
poslední zbytky sil. Nedávám na sobě znát únavu a
na převod malá, velká se pomalu sunu nahoru.
Jeden z borců hlásí, že do kopce už to je jen po
silnici a z kopce jen s malou terénní vložkou.
Odpojuji se tedy a poslední 4 kilometry jedu na
krev. Zařazuji opačný převod než do kopce,
brutálních 44/11 a dupu co to dá. Na krev a
kyslíkový dluh. Do cíle se řítím 40 km rychlostí,
slyším i potlesk a slzička v oku mém se zaleskla.
Co říci dál k závodu? Předně to, že jet to na
pevném kole je opravdu devastace vlastního těla a
že při tak dlouhém závodu je potřeba si lépe
rozložit síly. Je to trať, kde si v terénu nelze
odpočinout. Snad jen na silnici a té moc nebylo.
Na občerstvovačkách bohatý a při maratónech
tradiční sortiment.Voda, kola, iontový nápoj,
banány, melouny, sušené ovoce, koblihy, šátečky,
salám, tvrdý sýr, polévky, no prostě každý si
musel vybrat. Dokonce i Pito bylo. Že by kvůli
novému zákonu pivo bez alkoholu??
123 kilometrů a 3350 metrů převýšení jsem zdolal
za 7 hodin 36 minut a 44 vteřin při průměrné
rychlosti 16,2 kilometrů v hodině, průměrném tepu
147 úderů v minutě a spálil jsem 5850 kcal.
To stačilo na celkové 149 místo z 541
startujících a 52 místo z 231 startujících v
kategorii 30 až 39 let. Počty o startujících jsou
asi nepřesné, protože jich bylo přihlášeno asi o
200 více. Někdo nepřijel, někdo závod nedokončil,
ale do cíle se jich dostalo opravdu 541 Před
každým kdo dokončí tento závod je třeba vyseknout
poklonu.
Po letošní 3 měsíční pauze, kdy se takřka
schylovalo k operaci kolene je to každopádně
úspěch. Možná kdybych nepřepálil začátek...
Poučení pro příště.
Josef Zítka