KUBOŠ A SUDETY 2002
Ahoj, ahoj, ahoj!
Tak to mám za sebou a můžu hodnotit. Nedojel jsem
do cíle, ale nevadí i tak jsem si užil a zažil
dost a zase na druhou stranu jsem poznal i něco
jiného než slastný pocit po dojetí do cíle. Jak
všichni víme nejedná se u dlouhých Sudet o žádnou
procházku „Růžovým sadem“, ale o dobrou
zabíračku. Pro mne samotného je každý maratón nad
100 km dost dobrá výzva a tak ke každému
přistupuji s respektem. Sudety, zvlášť, když jsou
zamáčené a rozbahněné, vzbuzují respekt o to
větší. Už týden před závodem se člověk trochu
nervuje jaké to počasí zase bude a letos to bylo
opět) stejné. Vždyť ve čtvrtek tu lítaly kroupy a
v pátek dopoledne ještě lehce mrholilo. Ale
na konec bylo počasí SUPER. Ráno ještě trochu
mlha, ale to jen abychom věděli, že už je září.
Druhý „nerv“ u maratónu je, jak dopadne technika
a jak ji vyladit, aby vše klaplo k maximální
spokojenosti. Já sám měl dilema neboť můj
„Krokouš“ trochu zlobil, zejména „Jůlinky“ (brzdy
od Magury) mi trochu ztěžovaly volný chod zadního
kola. Ale vše dopadlo dobře a po zásahu 4
bikových opravářů profiků a mé péče jsem se
dopracoval k uspokojivém stavu a mohl jsem
s klidným svědomím pomýšlet na sobotní
start. Ještě zvolit nějaký gumy a bude to.
Nakonec navlíkám Rubeny Winnery, který Honza
sundal, vzal si Pythony od Hutchinse (to je firma
na gumy ne žádnej kámoš a Pája jede Michelinky.
„Žabák“, zůstal doma, však si už letos svoje
odjezdil.
Při pátečním vyzvednutí startovní obálky (pro
nezasvěcené obsahuje: startovní číslo, upínací
pásky, energetickou výživu v tyčce a
v pytlíku, poukázkou na jídlo a pití
v cíli + slosovací kupon, mapku, samolepku
s motivem Sudet + nějaký propagační materiál
na jiný maratón) mě oslovil nějakej úletář
z Kujebína (Vysoké Mýto) a ptal se jaký to
je jet Sudety, že on se v opilecké pýše
s kamarády vsadil, že to ujede. Byl to jeho
první maratón a první vyjížďka na horském kole.
Co k tomu říct, když chtěl i poradit jak
hodně nafouknout gumy? No, popřál jsem mu hodně
štěstí a zeptal se na jeho startovní číslo,
shodou okolností bylo 676 a to se dá zapamatovat
(ještě se na něj dostane).
V sobotu ráno vyrážíme na akci v
sestavě: oba synci Pája s Honzou a já. V
Teplicích je pravej bikerskej mumraj. Hronováci
v plné sestavě, vysmátý na doraz, ukazujou
vylepšenou techniku - zamknutí vidlí řemenem a
hýřej dobrou náladou. Přeju jim dobrý umístění a
jdu na TO! A potkávám další známe ať z práce
nebo broumováky. Obvyklá startovní situace, řadím
se disciplinovaně dozadu tam mezi „své“
s tím, že si ty přede mnou vyzobu a najdu si
někoho na pokec až se to trochu roztrhá. Najednou
je u mě kámoš Petr z posledního maratónu
Manitou – Železné Hory, přijel ze Stříbra, někde
tam bydlí. První pozdravy a už v tom jedu.
Jeho lanko na smyk (přední přehazovačka) je
roztřepený a jen 4 drátky z lanka to držej
pohromadě. Přece ho nenechám na holičkách a
zkusím mu pomoct.
Pomoc č. 1. Alberto z Redpointu stojí u
startu, práce nad hlavu a já začínám žebrat o
pomoc. Sice trochu držkuje, ale je ohromnej (ani
nechci vědět co si myslí) a přenechává nám
potřebné lanko (ještě ho musím zaplatit)! Výstřel
z děla je fantastickej jako vždy a my
začínáme s výměnou. Petr vidí poprvé
v životě jak se mění lanko a seřizuje se
smyk, aby to fungovalo (podobně koukal minule při
nejtování, když mu praskl řetěz). Myslím, že
ztrácíme tak 10-15 minut (dolámání těch čtyřech
drátků taky nejde během vteřiny) a taky vyrážíme.
Ještě registruju průjezd vlaku a jsem časově tam,
jak se začínalo dřív. No nazdar, to to začíná!
Jedeme zadem, kolem obchoďáku je pěšáckej špunt a
tak, jako místní znalec, kličkuju k Rybárně
po asfaltce podle vody. Zbytek lidiček u Rybárny
na nás kouká dost nevěřícně vod kaď to jedem na
Bišík, ale co, vždyť to teprve začíná. První
řazení v kopci a musíme doladit nastavení,
malá placka je nedostupná. Pár minut než to
doladíme do OK stavu a už to hrnem dál. U Čapáku
dojíždíme první oběť, je to k nevíře, ale ty
paní je asi šedesát a klidně se vydá na dlouhou
(nevím třeba si spletla čas startu a chtěla si
udělat náskok na krátké Sudety). V Janovicích
vyzobáváme už i první chlapy. Trialový sjezdík
před Myší Dírou nás dostává do varu a těšíme jak
si užijem, Petr je nadšenej ze sjezdů a to
ještě neví, jaká krása ho čeká až se vyhoupne na
Pánovu cestu a dál. Vidím známé a stíhám
zadravit, jsou trochu mimo, že jedu tak dlouho,
ale nevědí co už mám za sebou. Parkoviště
v Dolním Ádru... první šok! Honza vytočenej
na doraz (nechci psát nasranej), kazeta nepřenáší
energii z pedálu na zadní kolo, diagnóza je
jednoduchá. Ořech (to je takovej hnusnej bazmekt
co drží kazetu) ztratil funkčnost. Chudák, dnes
je to tak skvělý a on, aby si počkal zase rok,
myslím si že kolo získalo titul hajzl roku a
možná i mělo blízko k lehké destrukci, ale
nakonec to ustál. No nic, jedu dál a už to není
tak supr, ztráta člena Kuboštýmu je smutná, ale
je zdravej a živej, zklamání přejde, chce to jen
trochu času.
Pod Křížákem se motá na biku nějákej mlaďák a
s bídou točí pedálama, ještě nezačal kopeček
a už disciplinovaně slejzá. Kouknu na číslo a je
to jasný - 676 to má spočítaný... bude rád, že se
domele do Teplic. Tam se dá dohromady a začne
přemejšlet co dál (v Kujebíně se bude zase asi
pěkně kalit). Přjíždím s Petrem do Teplic a
za 20 vteřin slyším, že je v cíli první
z krátké. Bylo to o chlup a zobnul nás Ondra
Zelený! Cola+pivko+tyčka a jedeme dál. Nad
Bohdašínem první překvápko, jede se jinak než je
značíno, jo je to tak, ten hňup (v rudým
triku) co to reguluje sedí na židli, která pod
ním není vidět, je v absolutním klidu a asi
ani neví, že to posílá jinam, mimo značenou trasu
(první Čada trumf a zrovna ESO). Ještě, že to jen
celkově zkrátil a nenátáhl i tak dlouhej maraton.
Koukám, že už je Honza v Bohdašíně a tak ani
nemusím Haně (pro nezasvěcené, manželka)
vysvětlovat co se děje. Musím dodat, že díky
tomu, že Hana pomáhá s regulací provozu, tak
jedeme vlastně Sudety celá rodina.
Pomoc č. 2. Nad kapličkou před občerstvovačkou
Amerika, smutnej biker bez nejtovačky, ale
s přervaným řetězem. Petr navrhuje
technickou pomoc a tak jdu do toho. No, výsledek
nic moc a tak mu nakonec nechávám svůj nejtovač a
Petr čtyři články a ať si poradí a valíme dál.
Začínam cejtit první křeče a tak od Ameriky
posílám Petra dopředu, že si slevím než to
přejde. Banán se solí slaví úspěch, ale stejně 20
km vydejchávám a jedu na volnější tempo. Osud se
naplňje. Najednou jedu s Petrou z Vysokého
nad Jizerou, sympaťačka na Trekoj 4500, velikost
rámu 16,5 čenomodrobílej, nášlapy, černý gumy,
vyleštěnej udržovanej v dobrým stavu, jen
trochu vrže řetěz - ne moc. Petra modrobílílej
dres a z přilby ji leze blonďatej culík a
furt se směje a to já mám rád. Do Zdoňova ho
rvala ,že jsem ji stáhl po asfaltu snad jen 10 m.
Tempo mi vyhovuje a tak dávame pokec. Je tady
poprvé a doufá v dobrej výsledek (že
dojede). Až na Slavnej k občerstvovačce je
to v pohodě.Do Machova tři hoďky čas, tak
zvesela pokračujeme. Pak Petře padá tempo a
placama slejzá i z kopce víc než já (letos
si ustlala, že si zlámala zápěstí a tak má trochu
nahnáno a chybí ji ještě síla a cit na brždění).
Copak Vodní Zámky, ty daj zabrat každýmu. Nad
Božanovem to samé a tak začínáme ztrácet čas.Když
nás pod Božanovskou Korunou zválcoval 64. letej
borec, vidím, že to nebudeme mít lehké. No, ale
počasí jak když vyšije a z maratónu se stává
pohodová vyjížďka. Už jen sednout na pařez a
upíct buřtíka a hecovat houbaře jestli rostou.
Ale stejně pohled na Božanovsko Korunu je
fantastickej.
Machov občerstvovačka: limit 15,00 je náš! jako
všude do teď jsou na občerstvovačkách prímový
lidi a vůbec baby, ty jsou jedničkový a tak se
zase trošinku zakecám (ale fakt jen chvilku). Pod
Borem dojíždím Petru a pár zoufalců, s omluvou
jim ukazuju záda a začínám „drtit“ čas na další
limit. Teď jedu doraz. Tu a tam dojedu bikera,
ale moc jich není. Myslím že až k Ostaši na
limit jich víc jak 10 nebylo. Až na dva, který
jsem dojel na Hvězdě, byli bez nálady (votrávený
ksichty) a vypadali že je to už moc nebaví.
Ostaš: limit 17,30... jsem tady a živej a je
17,38! do cíle 16 km hurá. Ale co mi to Jarda
Soumarů dělá? S ledovým klidem mě stříhá kus
čísla 412 C a s dodatkem, tak to máš za
sebou, čeká na další oběť.Teď ani nevím jestli
jsem tam byl první z těch co je takhle
ostříhal, ale to už je teď úplně jedno. Holky na
občerstvovačce opět skvělý, dávám si první celý
pivko a k tomu prémie 2 rumíky
z Božkovské palírny (a zase si krapítek
povídáme jakej je hezkej den). Jo a už jsou tady
ty dva z Hvězdy, šmik s nůžkama a čekáme
dál. Dobroty: sýr, salám a tyčky tu ještě jsou a
tak si trochu uždibuju a čekám na další oběti.
Jeden „nadrženej“ s E-čkem na čísle (nad 60
let), do toho ještě jde a jede dál. Třeba
nepochopil, že mu jen chtěl J. S. zachránit
život, nebo chce bejt první v cíli
v neděli ráno. Když se z nabytejch
zážitků a ustřiženýho čísla vzpamatovali ještě
dva kluci, jeden tak třicet (chválil Vodní Zámky
a říkal jim NEBESKÝ SCHODY) a ten 64. letej, tak
je dávám do fazony a vyrážíme s veselou
náladou přes Lachov do Teplic.Toho staršího borce
jsme nakonec ukecali, že je víc než dobrej. Kdo
by se taky v jeho letech do Sudet jen tak
pustil, když si na ně netroufnou o kupu let
mladší. U Tomy se loučíme, jedou do cíle a já
domů dát se do gala.
Jen otevřu dveře zvoní mobil, volá Hana, kde
jsem? domlouváme převoz do Teplic a chci jít do
vany, mobil zvoní znovu… „Kuboši kde vězíš?“
“koukej sebou mrsknout ať jsi v Jetřichově,
máš na to 10 minut!“ ...tak to byl sprostej
strejda Olda a já jedu Břeťovi na narozky, opět
zvoní mobil... že by volaly nějaký fanynky? Jo a
je to tady. Nene je to jinak (taky kde bych je
vzal), Alžběta se ptá (a potěšilo mě to) jak jsem
dopadl... dobře vždyť žiju. Jsem v pohodě a
myslím na to jak dopadl Petr a Petra, jaký to
bylo hezký i když se mi nepodařilo dojet. Jsem
celkem spokojenej a jsem rád, že to dopadlo jak
to dopadlo.
Je pondělí, zase jedu na Žabákovi do práce svejch
16 km a těším se na zážitky kamarádů co to taky
jeli, bude to trochu o jiném, ale nedojet pro mne
neznamená prohrát a zvlášť, když mám pocit, že
jsem se na trati choval k ostatním bikerům
férově. Vždyť takhle jezdím všechny maratóny a
pak z toho mám dobrý pocit. Z práce se
stavuju v Redpointu platím lanko a domlouvám
opravu ořechu. Vzkazy žádné a tak jedu domů,
ještě musím umejt Krokouše. V neděli se to
nestihlo.
Tak co dodat, letošní trať měla všechno co si jen
lze přát. Sjezdy i výjezdy se daly většinou
zvládnout a bylo i trochu bláta, aby nebyla nuda.
Občerstvovačky a děvčata u nich byly naprosto
pohodový, bezvadný ,vynikající, já to vím, jsem
znalec není maratón, kde bych občerstvovačku
vynechal. To z první padesátky bikerů nikdo
nikdy neocení. Už se těším na další ročník i když
dobře vím co mě čeká (jen mi vrtá hlavou proč mě
Pavel říká že jsem sociál a kolegové něco
podobného?). Jo, tak ahoj příště.
Kuboš, Vernéřovice 9. 09. 2002