SUDETY NA VLASTNÍ KŮŽI
Na Sudety jsem se chystal už
třikrát, ale vždy z toho nakonec sešlo.
Přiznám se, že to v jednom případě bylo
z toho důvodu, že jsem si na proslulý závod
broumovským výběžkem prostě netroufnul. Letos už
jsem ale sebral všechnu sílu, k závodu se
přihlásil a tak jako asi většina účastníků jsme
v pátek 7. září s Kájou Hartlem a Mirou
Janotou do Teplic nad Metují...
Jak už jsem naznačil výše, k Rallye Sudety
jsem přistupoval s respektem — hodně jsem
slyšel o náročnosti a obavy ve mně vzbuzovala už
jen délka závodu, jež činí 123 km. U nás na
Moravě v týdnu před závodem už od úterý
takřka v kuse pršelo, takže nejenže jsem se
nedostal na kolo, ale hlavně jsem byl
v permanentním stresu, jak budou ty letošní
Sudety vypadat. Ve čtvrtek jsem si na webu
RedPointu přečetl vzkaz Tomáše Čady, že déšť
skoro není poznat a to mě uklidnilo. Přesto jsem
ale do Teplic nejel závodit — cíl byl jediný:
přežít a dojet. A strategie „začít volně a pak se
uvidí“ mi vyšla.
Na startu je nás přes pět set maratonců a
v osm hodin se ozve rána jako z děla.
Hned po startu jedeme po asfaltu do kopce,
stoupáme do nějakých 700 metrů nad mořem. Prvních
36 km, tzv. „Malé Sudety“, jsou docela rychlé a
hlavně matoucí — člověk si řekne, že jestli je to
takhle až do konce, tak že je to v pohodě a
má tendence plýtvat silami. Jenže ony ty pravé,
obávané Sudety vás při nájezdu do okruhu „Velkých
Sudet“ teprve čekají, a proto se vyplatí se držet
na uzdě. Přede mnou jede skupinka s Lucií
Čuříkovou a Barborou Radovou. Dlouho tomu nechci
věřit, ale tyhle dvě se střídají na špici a ZA
NIMI se vyváží skupinka asi deseti chlapů...
gentlemani. Náměstím v Teplicích nad Metují
projíždím podruhé po necelé hodině a půl — na
druhé z jedenácti špičkových občerstovacích
stanic jen měním bidon. Na špici už tady máme
ztrátu asi šesti minut, ale tentokrát mě tato
informace nechává opravdu naprosto klidným.
Nemíním se při mé první účasti na Sudetech do
cíle protrápit na hranici fyzického zhroucení...
Už někde od 40. km opravdu přituhuje — tato část
tratě je sérií těžké rozbitých výjezdů, kde
přijde párkrát ke slovu i malá placka. Na té se
mi ale nějak sukuje řetěz, takže nakonec ty
nejprudší stoupáky běhám. „Paráda, jsi rychlejší
než ti, co jedou,“ křičí na mě jeden
z diváků. Tím ale asi mým kolegům ve skupině
radost neudělal — místo aby povzbudil je, tak
nepřímo pochválí ulejváka, co slézá z kola.
Věřím, že to bylo k vzteku. Netrvá dlouho a
přichází na řadu i proslulé kamenité sjezdy, jež
znám z videa a z fotek. Druhá série
kamenných schodů (prý na Vodní zámky) je pro mě
neznámá. Borec přede mnou ale jede, „tak to přece
sjedu taky“, říkám si. Chyba lávky: stačí trocha
nepozornosti a jdu přes řidítka. Diváci ztichnou,
asi si myslí, že jsem mrtvý.... docela depresivní
atmosféra. Hned, co se mi podaří vysvobodit se
z pedálů, sbírám si bidony a pokračuji. Až o
pár kilometrů dál zjišťuji, že jsem si asi odřel
bradu. Zuby mám ale všechny a není tedy důvod
k panice...jen mě ve sjezdech dost bolí
naražené zápěstí. Trať nás dále vede úchvatným
prostředím - názvy Amerika, Kamenná brána,
Machov, Vysoká Srbská a Hvězda jsou známé i mně,
který tady v životě nebyl, a to právě díky
tomuto - troufnu si říct - dnes už kultovnímu
závodu. Mezitím nám začalo střídavě pršet, ale na
80 procentech tratě to není vůbec znát....
písčité podloží vodu rychle vsakuje.
Zatím bez jediné krize nebo známky únavy se drápu
na proslulou Hvězdu. To je nějaký stý kilometr,
ale nějakou dobu už jedu sám. Vlastně někde od
50. km už jen předjíždím (zezadu mě dojel jen
Honza Hruška který si zde prožil své první dva
defekty v bajkovém závodu) a čím blíž jsem
k cíli, tím víc se mi zdá, jakoby se vše
kolem mě zastavilo. I bikeři-závoďáci se zdánlivě
mění v turisty. Sjezd z Hvězdy, alespoň
tu jeho nejhorší část, běžím pěšky a ani na
chvíli mě nenapadlo, že bych to jel. Běhají to i
lepší a asi vědí proč, snad tedy není za co se
stydět. Do cíle už to mám víceméně „za pár“ a
poslední kilometry už utečou jak voda.
Nechci vás zatěžovat líčením všech mých zážitků,
těch jste si na trati Sudet jistě každý užili
dost. Mohu-li ale vyjádřit svůj názor, tak
těžšího závodu podle mého názoru v českých
krajinách není. Sudety jsou často srovnávány
s Drásalem, přitom ale každý závod je jiný
svým charakterem. Na Sudetech nejsou tak dlouhé
kopce, stoupání jsou prudší a kratší a o
náročnosti sjezdů ani nemluvě. Přestože jsem
Moravák a měl bych preferovat domácí podnik,
titul nejnáročnějšího maratonu u nás bych
přidělil Sudetám. Vždyť i čas vítěze — letos
Tomáše Vokrouhlíka - je tady o půl hodiny víc....
to taky o něčem svědčí. Specialized Rallye Sudety
je tedy velmi důstojné finále Českého poháru
v bikemaratonu. Když jsem u toho,
v Teplicích nad Metují se rozhodovalo o
celkovém vítězi ČP a stal se jím Olda Hakl
(Merida Biking Team). Tomáš Trunschka se ale pral
statečně: „Seká mi“, hlásil nám v pátek u
prezentace, ale jeho výkon podle toho vůbec
nevypadal.... taky bych někdy chtěl, aby mi
sekalo, a dojel na Sudetech druhý.
Zajištění závodu je jedním slovem špičkové.
Bidony připravené, ochotní pořadatelé podají, co
je potřeba, stačí si křiknout. Až po závodě jsem
se dozvěděl, co všechno na občerstovačkách měli
za dobroty. Ke konci závodu jsou navíc
občerstvovací stanice takřka pod každým kopcem,
takže i když někomu hodně sekne, nějak se do cíle
určitě dohrabe. Nemám důvod příští rok na Sudety
nepřijet — není to taková hrůza a pokud máte ze
Sudet podobný respekt, jako jsem měl já, stačí si
vzít ponaučení z výše uvedeného. Objet se to
dá a litovat nebudete. Trať je nádherná, stavěná
pro horské kolo (úseky asfaltu nebo zpevněné
cesty na trati samozřejmě jsou, ale člověk je za
ně v závěru rád) a za pěkného počasí nabídne
trasa závodu určitě i pěkné výhledy.
Jsem rád, že jsem konečně našel odvahu a do
Teplic nad Metují vyjel.... Specialized Rallye
Sudety mi daly hodně — mimo jiné dva stehy na
bradě :o)
Tomáš Gladiš