KDO NEZAŽIL, NEMŮŽE SOUDIT!
Sudety – kdo nezažil, těžko si
představí, co nás na 118km čekalo. Kult tohoto
závodu jsem mohl letos prvně ochutnat na vlastní
pláště a taky na svý tretry :-) Jako silničář a
tudíž zoufalý technik jsem dlouho váhal. Varinat
bylo několik : ostuda na UACu na Řevničáku nebo
sebrat bodíky do českýho poháru v běhu do vrchu
na Velkou Deštnou, ale zvítězily Teplice nad
Metují a jsem rád!
Za pětikilo nafasuju nummer 633. S Mírou dáme
gábl, gulášovka s horkou griotkou navrch, luxus.
Při shlédnutí videa z loňských Sudet se dopředu
rozhoduju, že se o 3 „top“ sjezdy nebudu ani
pokoušet.
Ráno o půl sedmé ledová kávička s kávěnkama.
Radost z toho, že neprší, ale jsem nějak zmrzlej,
takže volím ¾, triko s dlouhým a navrch luxusní
dres a la 1980 :-) To když hodím tlamu, abych ho
nemusel prát a rovnou vyhodil ... Cesta z kempu
na náměstí je hnedka zábavná, páč úzký nájezd na
lávku mezi zábradlím nedáme ani jeden, takže za
námi jedoucí biker si asi myslí něco o blbech...
To jsou ti silničáři :-)
Startovní nervozitu měříme pohledem na tepáky –
já 65, PeBe 90, Míra 145! Jak vidno, někdo to
žere víc než já :-) Úprk po pěší zóně 40km/h, při
stoupání asfaltkou směr Bišík se zbytečně
neždímu, i tak je můj skvělý 14kg Gary Fisher za
9,5litru docela vepředu :-) Tady bylo těch 2,8 do
2,2“ plášťů super, pak už míň :-)
Až do Teplic docela pohoda, spíš široké cesty,
odsejpá to. Akorát to na mě až moc drncá. Hold
fajnovka :-) Musím říci, že bajkeři to občas rvou
víc silou než já a to je co říci! Než jim dojde a
pak odřadí rovnou o placku... Na šotolině při
svistu citelně ztrácím, neb mi přední plášť
zrovna moc nedrží a místy se už jaksi nevejdu na
cestu :-) To bude ale spíš technikou jízdy...
Po 23 km míjím bez povšimnutí první bufet na
konci Zdoňova. Následuje kopec do lesa, kde je
krásně chladno, i tak ale vyhrnuju rukávy trika,
které z bílé změnilo barvu na odstín místního
prachu. Ve sjezdech to je fakt skoro jako řecká
rally a Seb Loeb :-)
V pohodě sjedu na druhý bufet – 33km. Házím
poloprázdný bidon s Poděbradkou na zem a beru si
jiný. Týjo, takovej servis i pro „rychlejší
turisty“! Juknu na stůl bufetu a oči mi přechází
– sušený ovoce, koblihy, tyčky, … Nacpu se
cukrama a pomalu vyjíždím do kopce, který končí
dost dlouhým úsekem po panelech, kde jedu radši
„na stojáka“. V tunelu pod železnicí je trochu
mokro, jinak naprosté sucho, jupí! Rozdělení
tratí, dlouhá odhýbá vlevo a pokračuje stoupání
lesem na Honský Špičák. Kopec mezi stromy už je
pro mě docela náročný, kor když jsem si nechal
32z převodník a při rychlosti 8km/h se mezi
stromy a kameny kličkuje docela blbě :-) Jedeme
jako jeden had, takže volba stopy je víceméně
daná a tím mám ulehčenou práci.
Na vrcholu je drncavý úsek po kořenech, kde
ztrácím pár pozic a stavím, abych zvýšil sedlo a
něco vycvak. Bohužel záběry skoro nepoužitelné,
takže příště radši foťák ani nebrat. Hnedka bych
odlehčil o 20dkg :-) Někde tady mě musel předjet
Míra, ale oba jsme si až do cíle mysleli, že vedu
já. No tak dobrej jsem nebyl :-)
Prudká pravá, úzonký ostrý sjezd nad roklí a to
jako nedávám = pěšink nummer one. Většina to dává
s přehledem, úplně těžké to nebylo, ale prostě
jsem se zalekl tý rokle. Všici fuč … Dorazím na
bufet a hnedka do sebe kopnu Colu. Ta mě dneska
nakopne ještě mockrát! Průměr stále asi 21km/h,
jenže to netuším, co mě teď čeká … Kopec k Pánově
věži se celý nepovedl, ale chlápek podél trati
hlásí ztrátu 30 minut. No vida, zatím gut.
Třetina za mnou, to bude „na pohodu“, uklidňuji
se...
Sjezd k Václavu, prvně vidím krvechtivé fanoušky.
Poté, co se přede mnou jeden hezky vymáz až helma
zazvonila o šutrák, tak pokorně slezu a jdu těch
pár desítek metrů po svých a uhýbám technicky
zdatnějším. Na kamenech jsou vidět krvavé stopy,
dole stojí sanitka, takže se víceméně s úrazy
počítá :-)
Pak si to moc nevybavuji, vůbec to nejelo, pořád
nějaký kopce, šutry, kořeny a myslel jsem, že
stojím na místě... Zmínil bych jen prokleté
kořeny v lese. Tam jsem nadával nahlas. Furt
vymleté kořeny, jízda mezi stromy a do toho jsem
absolutně necejtil pazoury, jak to drncalo!
Dartka se k terénu staví asi tak, že mi to nechá
hezky vyžrat, véčka jsou taky jjaksi out a pěnový
gripy od Toma mi též moc nepomohly. Kousek jsem
radši šel, páč jsem opět zahlíd držkopád. Někdo
hezky pronesl: je to vůbec trasa pro horský kola?
Dole s úlevou zatáčím vlevo a chviličku se
psychicky srovnávám s náročností tohoto úseku.
Pár set metrů a já jsem mrtvej.
Pak ani nevím co bylo, ale v obci Slavný byla 4.
občerstvovačka a se mnou to moc slavně nevypadalo
… Tenhle úsek mě zaskočil tak, že jsem to musel
řádně zapít a zajíst :-) Předjelo mě hafo lidí a
začínám pochybovat o tom, že mi vydrží ruce až do
cíle. Díra v paměti pokračuje, takže za chvíli
Vodní zámky... Ty jsem samo taky nedal! Šel jsem
hodně dlouho po šutrech, kolem občas někdo
projel, jak to někdo může dát i na mokru docela
nechápu... Ztratil jsem zase hodně míst, ale to
je normální. Minuty letí, km nikoliv a jen
doufám, že takovéhle špeky nebudou až do cíle, to
bych asi zdechnul! I letošní dlouhej silniční
Král byl „vo ničem“.
Pak jsem se z nějakýho sjezdíku pro změnu zase
prošel... Měl jsem potíže dát úseky po lesním
podkladu, kde se dá aspoň brzdit, ale jako šutry
jsou pro mě dosud neznámá liga :-) S povděkem
jsem zastavil u dalšího bufáče. Colu, něco
sladkého a rychle pryč. I další pasáž si nějak
nemůžu vybavit, tak to zkusím dle super popisu
trati. Dlážděný kopec nahoru, pak zase nahoru na
Božanovský Špičák (asi tlačení). Párkrát nahoru –
dolů a při tlačení do prudkého šutrového úseku
vyndám foťák a cvaknu, abyste viděli, že to moc
sranda nebyla. Chtělo to víc upustit pláště a
taky umět jezdit po kamenech, že :-)
Padák k Machovu byl docela ok, nicméně moje ruce
tak ok nebyly :-) Bufet firmy Doldy (71km). Jsem
docela grogy, ozývá se levé koleno, ale chuť si
spravím novým bidonem ionťáku, dvěma polívkami,
sýrem, koblihou a mými dnes oblíbenými sušenými
švestkami! To je prostě mňamka! Rychle cvaknu pár
záběrů a vydám se na obávaný Bor.
Brzy dám nejmenší převodník, ale stále předjíždím
a dokonce jsem dal i ty nejprudší pasáže v sedle,
byť dnes prvně na kašpárka 22/32. No fakt rozdíl
proti silnici, kde rychlost 15km/h považuju za
jízdu „jako s hnojem“. Po krátkém odfrknutí si
kopec zase pokračoval a myslím, že jsem chvíli
tlačil. Nicméně posunul jsem se o hezkých pár
míst. Konečně druhý dech? Snad jo! Vyjeli jsme z
poněkud mlžného lesa, ale sjezd byl opět „o
hubu“, takže padák do Polska jsem prostě celej
nedal a radši seskočil ve vhodný okamžik, kdy už
to skákalo příliš :-)
Na bufetu ve Vysoké Srbské jsem zastavil jen na
pár vteřin a hned rychlý sjezd po kostkách.
Tak nějak držím vzniklou skupinu a najednou se
cítím mnohem líp než před hodinou/dvěma. Asi mi
pomáhá pohled na ujetou vzdálenost, která už
začíná devítkou! Kolem rybníka dojedeme k osmému
bufáči, kde jen čapnu podávaný bidon, páč jsem
jako dost na suchu. V kopci po louce sjedu zpět
Petru Kottovou.
Na rozcestníku čtu najednou Hvězda doleva a je mi
jasné, že se blíží pověstný sjezdík :-) Nejprve
však trápení nahoru, ale není to úplně nejhorší,
byť na tlačení taky dojde. Nějaká paní nám říká,
že 85. To jako místo? Jo. Asi nám zatajila těch
100, co už tu byli před delším časem :-) Já sice
údaji moc nevěřím, ale tak nějak mě to ještě víc
zvedlo, i když racionálně uvažující člověk by při
ztrátě skoro 2hodiny mohl těžko věřit, že je v
top 100...
Po chvilce oddychu je přede mnou „díra do nikam“.
Asi tak nějak bych to nazval :-) Prostě sráz mezi
stromy, kde je pár šutráků + kořenů a jaksi
nechápu, jak to někdo může sjet, aniž by nešel
hlavou napřed :-) Pokorně snesu bajka. Jednou
Garyho hodím pod šutr s tím, že si pak pro něj
dojdu :-) Docela komické, ale jinak to nešlo.
Ještě pak dál tlačím, neb čekám další průser.
Parťáci jsou dávno fuč. Já nicméně dál valím
šutry nešutry a že těch hustejch sjezdů s
vykřičníčky ještě bude! Jízda vyschlým korytem je
vskutku úžasná, ne však pro silničáře, který se
smrtí v očích tiskne brzdové páky a zadek má až
skoro na zadním plášti :-) To jsem byl já :-)
Na asfaltu to mastím, Pod Ostaší devátý bufáč a
na mě se již směje víc než sto km z displeje
tacháku! Průměr sice spadnul na 17km/h a nebude
to ani za 7hodin, ale když už jsem se dokodrcal
až sem, tak to musím dát! V kopci po asfaltu
sjedu znova Petru Kottovou. Hold prostřední
placka na asfaltu znamenala posun vpřed. Ještě
hezký sjezdík po šutrácích, ale všecko dávám. Asi
jsem trošku zahodil pud sebezáchovy a víc si
věřím.
V Dědově po asfaltu to zase sviští, pak je ale
bufet a to zas parkuju a dám 2 Coly, vezmu nový
bidon, koblížky... Je to prostě skvělé! Poslední
kopec, dávám 22/24, pak už aspoň „prostřední“ a
na horizontu se to docela rozjelo a posun tak o
5míst. Na pěšince těsně pod Bišíkem jsem se ještě
efektně opřel o šutr a musel se odrazit tretrou,
abych tam nezůstal zašprajcnutý :-) Uf, konečně
asfalt, na který jsem za těch 155 000km
přecijenom zvyklý :-) Jdu před chlápka na fullu a
snažím se mu stoupající asfaltkou ujet. I 13km/h
v nejprudší pasáži stačilo k tomu, abych měl
trošku fóra do závěrečných 4 km.
Z asfaltu to švihnu doleva na písčitou cestu, kde
„zkušeně valím“. Máme to projetý ze včerejška!
Napojím se na louku, za mnou stále nikdo, dobrý!
Šutry, kořeny, chlápek s klukem v protisměru, ale
všecko jsem to zmáknul asi dvojnásobnou rychlostí
než včera večer. Prostě se můžu z fleku dát na DH
:-) Za kempem nalítávám na asfaltovou točku a už
je fullista za mnou. Dělám větší oblouk, ať mě
podjede, ale nechává mi pozici. Jeho chyba, teď
si musí řádně zaflekovat, neb tu točku o
160stupňů se zábradlím vpravo i vlevo dám jen
díky tomu, abych nebyl za vola, když se na mě
někdo zezadu dívá ... Potěšilo mě, že Míra to
nedal ani napodruhý :-)
Teď jen projet na pěší zónu a vymýšlet špurta o
183.flek :-) Myslel jsem, že ten týpek něco
zkusí, ale vyvezl se za mnou i přes mé vlažnější
tempo. Ale chlapče, jako silničář ti musím
ukázat! Ostrá levá na zámkovou dlažbu = 44/16,
hned po výjezdu naládovat 14,12z dozadu, ze sedla
a i když se vidlice noří hezkých pár cm dolů, tak
rychlost vzrůstá někam ke 40km/h! Sice mě
fullista hákuje, ale na víc nemá! Až nám museli v
cíli krapet ustoupit :-) Jo není nad to udělat
nějakou šou pro diváky. Čas 7:01:56h, vzdálenost
118km, převýšení 3350m, tepy 151 průměr, ztrátový
čas asi 11minut, to byly řečí čísel moje první
Sudety.
Míra přichází za chvíli s pivem v ruce. Dal mi
14minut, což není až tak moc. Nechám se zvěčnit,
zajdu na těstoviny, dám si pití a postupně mrznu,
jak jsem komplet propocenej a vysolenej. Mám to
za sebou, bez pádu, i když s mnoha pěšími
vložkami. A mám-li porovnat silničního Krále a
bajkový Sudety, tak za sucha bych radši při
kolizi termínů přijel do Teplic nad Metují, i
když jsem je řadu let ignoroval! Tohle je pravá
zkouška psychické odolnosti, fyzických sil i
techniky jízdy a možností kola. Jistě má každý
závod svoje kouzlo, svá „nej“, ať už se jedná o
km, kopce nebo sjezdy, ale Sudety jsou opravdovým
zážitkem. Nej bufety, milosrdné startovné
vzhledem k nabízeným službám, super jídlo v cíli,
… A že jsem sprostě nadával někde za padesátým
km? Když neumím jezdit po kořenech můj problém.
Sjezdy jsou brutální a kopečky startovní pole
řádně natáhnou, o tom žádná :-) 3350m převýšení
hovoří za vše!
Nahoru pot, nejmenší placka a balancování nad
řidítky, dolů zadek za sedlem, smrt v očích,
křečovitě sevřené gripy a hlavou se jen nese
otázka : dám to? Sudety jsou zkrátka pojem na
české bike scéně! Stojí za to si je aspoň 1x
vyzkoušet, zážitek navždy! Pro silničáře dosti
drsné, ale právě tím jsou Sudety pověstné a
neopakovatelné! A když jsem je dal takovej
„technik“ jako já, tak se není čeho moc bát
:-)
Honza Herda