SUDETY 2008 aneb NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY
Je sobota 9. 9. 2006 krátce po
16:00. Právě jsem po osmi hodinách utrpení projel
cílem 12. ročníku Sudet a v hlavě jsem měl
jedinou jasnou myšlenku - už nikdy více... Přeci
jenom mám taky svůj strop, co ještě snesu, ne?
Sobota 13. 9. 2008, 6:00 hodin
V úplně promrzlém stanu uprostřed parčíku v
malebném městečku Teplice nad Metují zazvoní
budík. Opět jsem měl v hlavě jedinou myšlenku -
já musím být asi úplný magor - za dvě hodiny
totiž startuju na 14. Sudety... Nejdřív jsem
přemýšlel o tom, že asi pojedu ve spacáku.
Nedovedl jsem si představit, jak z něj vylézt a
neumrznout při tom. Venku byla taková zima, že
kdyby pršelo, tak asi sněží.
Tentokrát jsem se na start postavil úplně sám,
protože Zuzka nemá tak krátkou paměť a přihlásit
se odmítla. Pasovala se raději do role
sportovního fotografa a přejížděla mezi
atraktivními místy, aby mohla zvěčnit, jak se tam
sám plácám.
V 8:00 oznámil hlasatel, že kdybychom to jako
vzadu náhodou nevěděli, tak už bylo odstartováno.
Nabalený jak pumpa na zimu jsem se tedy dal s
davem do pohybu. Spolu se mnou se rozjelo ještě
dalších asi devět stovek bláznů, z toho minimálně
dvě třetiny startovaly na dlouhé trati.
Už v prvním zahřívacím asfaltovém stoupáku na
Skály cítím, že se mi nějak divně hýbe levá
tretra. Zatím tomu ale nevěnuji příliš pozornost
a spíš dávám majzla, abych někde nestřelil gumu,
jak se to úspěšně dařilo hojnému počtu soupeřů.
Začátek je totiž hodně svižný, jede se po
rychlých polních a lesních cestách, sem tam
makadam a rozbitý asfalt. Podmínky pro defekt
jako stvořené. Nicméně v mírném sjezdu, který
vrací peloton po úvodní vyhlídkové smyčce okolo
skalních měst do Teplic, musím poprvé zastavit a
dotahovat povolený levý kufr. S předtuchou
dlouhého dne si v Teplicích na prvním bufíku
radši dávám kus žvance. Ze zkušenosti totiž vím,
že Sudety začínají až po čtyřicátém kilometru.
Dalších patnáct kiláčků uletělo jako voda. Poté,
co se oddělila „dětská“, konečně začal ten pravý
„saigon“.
Sjezdy jsou srdeční záležitost a do kopce se nedá
udržet přední kolo na zemi. Výšlap Pánovou cestou
zvládám ještě na „zoufalce“ v sedle, pak jsem
musel potupně slézt ve sjezdu k Václavu, protože
mi maník přede mnou zacláněl. Nedá se svítit. Než
si nabít kokos a skončit v prvním technickém
sjezdu, raději skákat dolů po svých. Taky další
kopce již víc tlačím, než jedu, protože terén je
opravdu strašný. Směs velkých šutrů a písku není
nic pro moje kolo (a nohy). Po druhé se mi
povolil kufr a do podvědomí se vkrádá nepříjemný
pocit. Co když ten kufr ztratím? Přede mnou ještě
osmdesát ostrých kiláků…
Přichází další technický sjezdík na Suchý důl, ve
kterém se pro mě definitivně lámal chleba. Asi v
půlce jsem si chtěl přišlápnout a nohy se
protočily naprázdno. Nejdřív mě napadlo, že mi na
těch jamách jen spadl řetěz, ale skutečnost byla
ještě veselejší. Řetěz spadl, ale až na zem a to
neznámo kde…
Další skoro hodinku jsem se ho pokoušel najít,
protože bez řetězu se na kole, jak známo, dost
špatně šlape. Když jsem celý sjezd marně dvakrát
vylezl a zase sešel, bez špetky naděje jsem sedl
na své invalidní kolo a pokračoval další tři
kilometry stylem koloběžka až k bufetu na
Slavném. Tam mně definitivně vzali vítr z
plachet. Helfnout mi nedokážou, servis je prý až
za 25 kiláků a tam to určitě nedoběhnu. To
znamenalo konec všem lichým nadějím.
Už jsem se rezignovaně vydal směrem k místnímu
pohostinství, když ke mně přibíhá zapálený
turista (ve skutečnosti tou dobou indisponovaný
bajker z Broumova – tímto mu ještě jednou
děkuji), že mi půjčí svůj řetěz. Je tady prý s
manželkou na výletě a kolo má na autě. Než jsem
se nadál, byl můj bajk zase schopen jízdy. S
mocným povzbuzováním mě mí „zachránci“ posílají
dál na trať. Prý do cíle je ještě daleko a o
vítězi ještě není rozhodnuto…
Vynucená pauzička byla hodně znát. Totálně jsem
vychladl a jen ztuha jsem se dostával znovu do
tempa. Aby to nestačilo, musel jsem stejně na
každém kopci zastavit a dotahovat ten proklatý
kufr. Ten se pak ve sjezdu z Boru do Machova
úplně odporoučel. K mému štěstí byl v Machově
zmíněný servis. Chlapík mi nejdříve věnoval
plastový pedál, ale když se pak objevil můj kufr
zaklíněný stále v pedále, prohlásil, že se mám
zout a jít se v klidu občerstvit. Louskl jsem dvě
nealka, pár jednohubek a směle pokračoval se
spravenou botou vstříc dalším dobrodružstvím.
Hned na kopci za Machovem mě překvapila nečekaně
brzo další občerstvovačka. Jak sem přibrzdil, už
jsem měl v rukách nefalšovaný půllitr s
„plnotučným“. Pochopil jsem, že tento bufet si
žije vlastním životem a s organizací závodu
pramálo souvisí. Cestou byl ještě jeden výčep
podobného druhu, ten jsem ale trestuhodně objel v
obavě z předčasného konce.
Někde před Suchým dolem, asi na devadesátém
kiláku, byl celkem rychlý sjezd po rozbité
šotolině. Jedu, co mi strach z defektu dovolí, a
když se cesta srovnala a přešla na čistý asfalt,
tak cítím nepříjemné pohupování. Jaká to
náhodička, nějaký hřebíček si na mě přece jen
počkal. Výměna duše je otázkou pěti minut, to už
mě nemůže rozhodit. Jen si připadám jako
kašpárek, když vidím, že mě někteří předjíždí
dnes už aspoň po páté. Znova nasedám a už se mé
myšlenky upínají na obávanou Hvězdu.
Výjezdy na hřeben Broumovských skal jsou sice
těžké, ale nejvíce se proslavil sjezd po zelené
značce od kaple Hvězda. Tajně jsem doufal, že
když trefím dobrou stopu, tak ho tentokrát
pokořím. Netrefil jsem. Natáhl jsem se asi o
deset metrů dál než posledně. Zbytek jsem potupně
sešel pěšky. Až později mě napadlo, že jsem mohl
vlastně nahoře slézt a jít si to trochu
prohlídnout.
Zbývajících dvacet kilometrů uletělo jako voda.
Úplně sám jsem si vychutnal oba krásné sjezdy z
Ostaše, (aspoň nějakou výhodu má jízda ve
spodních patrech), na „zoufalce“ vyšlápnul
závěrečnou stěnu a od hradu Skály se pustil
posledním sjezdem do Teplic. Pořadatelé si
neodpustili ještě několik fajnových kliček po
parčíku a „už“ jsem byl po osmi a půl hodinách v
cíli. I když jsem v čase zdaleka zaostal za
minulým vystoupením, tak se dostavil takový ten
dobrý pocit, že jsem to vlastně dotáhl až do
konce.
Byla by totiž škoda tento nevšední a parádně
zajištěný podnik nedokončit. A když se při
tombole po řeči německy hovořícího sponzora z
davu někdo ozval, že to jsou Sudety se vším
všudy, určitě nekecal.
Takže příště znovu a lépe… :-)
Michal Karlík