SPECIALIZED RALLYE SUDETY 2008
Finálový závod letošního Českého
poháru byl dlouho očekávaným podnikem a měl pro
mě být jakýmsi vyvrcholením celé sezóny. Po
loňské premiéře, kdy jsem si Sudety v dešti a
zimě důkladně „osahal“, jsem si moc přál vylepšit
své loňské 37. místo...
S cílem nic nepodcenit jsme s Broňou vyrazili do
Teplic nad Metují už v pátek ráno. Měl jsem v
plánu se rozjet až na místě a navštívit zároveň
některé zásadní pasáže na trati. Například Vodní
zámky, kde jsem se vloni smotal, a nebo Hvězdu.
Nakonec jsme se ale i s Elem (Jirkou Novotným z
Vysotu) jeli projet po trati „Malých Sudet“.
Podmínky k závodu byly letos diametrálně odlišné
– že nebude pršet se dalo čekat, podle předpovědi
ale měla přijít studená fronta, což do puntíku
vyšlo. Zatímco v pátek ráno činila teplota v
Teplicích nad Metují celých 17 stupňů, v sobotu
jsme se budili do pouhých pěti stupňů nad nulou!
Do startu zbývaly dvě hodiny, a tak nebyl důvod k
panice...
Ono se to ale nespravilo, start probíhal v šesti
stupních, takže jsem po dlouhé době vzal i
funkční triko pod dres a rukávky. Pět minut před
startem jsem už ve startovním roštu zjistil, že
jsem oba bidony nechal úspěšně na kvartýru, a tak
jsem se aspoň kvalitně rozjel :-) Startujeme hned
do pořádného kopce a stejně jako vloni mám v
plánu začít volně a tak na 40.-50. km zrychlit.
Nejede se mi zrovna nejlíp, ale zatím jsem plný
optimismu a říkám si, že času je ještě dost. Hned
asi ve druhé serpentýně předjíždím Káju, který má
od středy průjem a tři dny pořádně nejedl. Divím
se mu, že do závodu vůbec nastoupil: „Jsem úplně
hotovej, počkám na Lenku a pojedu s ní…“ hlásí mi
a já obdivuji jeho statečnost.
„Malé Sudety“ jsou víceméně o ničem. Hodně to
drncá, práší se a jede se ve větších skupinkách.
Zkouším zrychlit a dotáhnout se do skupinky přede
mnou, pak zpomalím a další dvě mě předjedou. A
tak je to pořád dokola. Projíždíme
občerstvovačkou v Teplicích nad Metují, trať vede
i okolo našeho privátu a Eva od Jirky mi tam
podává bidon. Za chvíli to začne – ještě pár
kilometrů pokračujeme po drncavé panelové cestě a
po loukách, ale za chvíli už najíždíme do terénu
a začínají ty pravé Sudety. Strategie zrychlit mi
nevychází, pořád se nějak nemůžu rozjet a po
dvaceti kilometrech jsem si aspoň dotáhnul Kubu
Sedláře. Navzájem si postěžujeme, jak jsme marní,
a společnými silami pokračujeme dále přes Ameriku
a Vodní zámky. Pod Božanovem míjíme Jirku Nováka,
který po dvou defektech vypadá, že balí, a Kuba
mě „chválí“ jak to „umím“ z kopce. Tyhle rozbité
sjezdy mi vůbec nesedí a jezdím to fakt strašně.
Půlku závodu máme za sebou a začínám mít pocit,
že teď už přišla moje chvíle. Odjíždím své
skupině a jediný, kdo si mě z nich dojel byl
Jakub. Dojíždíme Tomáše Čadu, který to tady má
celé pod palcem, a víceméně pospolu pokračujeme
dále až pod Bor. V jedné části v lese ale mírně
ztrácím, když bez okolků přejedu větev přes cestu
a až když na mě Kuba řve, že jedu blbě, pochopím,
že ta větev mě měla navést do úzké pěšinky dolů.
Tohle se mi stane ještě o kousek dál znovu, to
když se moc koukám po krajině místo abych
sledoval značky. Jsem trošku zlomenej psychicky,
protože vím, že Zdeněk Šilar, s kterým se
přetahujeme o třetí místo v Poháru, je asi dost
přede mnou. Mám pomalý defekt a rozhodl jsem se
to zatím neřešit, ale na psychice mi to teda
nepřidalo, asi chápete. Když pak ale jedu sjezd
jak turista a přední kolo se mi „žvejká“ jak
podhuštěná galuska, prosím přihlížející diváky o
pumpu, abych mohl svižněji pokračovat dál.
Dofukovat pak musím ještě několikrát.
Marně hledám motivaci a když stoupám na Hvězdu,
hážu tam malou. Přitom vím, že vloni jsem to i v
tom blátě vyjel na prostředek, a to mě taky pěkně
deptá. Jeden z mála lidí, které jsem předjel, se
mě ptá: „Ty jsi Vokr, že?“ Odpovídám pobaveně, že
to bych jel úplně jinak, a že Vokr urval šaltr
hned na začátku. Sjezd z Hvězdy jsem rozhodnutý
sjet – podle Tomáše Čady jsou k tomu letos
ideální podmínky, Hvězda je sjezd s velkým „S“ a
přestože to jednoznačně šlo sjet, psychický blok
je silný a slézám. Dole pod kopcem mě čeká podle
domluvy Broňa. Nejdříve nechci nic, pak si od něj
vezmu aspoň bidon a ptám se, kolik je to do cíle.
Prý dvacet. To už dám, vlastně je mi to i jedno -
sil mám dost, jen do toho závodního tempa to má
ještě daleko. Do cíle jsou to tak dva, tři kopce
a pár míst ještě získávám, ale i ztrácím. Dnes to
není ono, to vím už dlouho, předjeli mě už i
lidi, které většinou v závodech vůbec nevidím. V
cíli nakonec 33., 11. v hobby a s hodinou ztráty
na Ivana. Takhle jsem si teda to své letošní
vystoupení na Sudetech nepředstavoval.
Kája se trápí, ale zároveň si pochvaluje, že
konečně zažil maraton i ze zadních pozic. Jen
litoval, že nemohl ochutnat nic z těch dobrot,
které měli na občerstvovačkách. Dojíždí s Lenkou
společně, Lenka je třináctá mezi ženami. Celkově
jsme v Poháru všichni tři dopadli ale docela
dobře. Kája v elitě pátý, Lenka v ženách čtvrtá a
já v hobby taky čtvrtý. Před sezónou jsem si přál
být do pěti, což se povedlo. Zdenda Šilar byl
třikrát lepší, třikrát horší, ale celkové skóre
měl po škrtnutí nejhoršího výsledku lepší než já.
Já jsem si to pokazil na Sudetech (11.), Malevilu
(14.) a v Úpici (15.), když jsem v posledním
kopci přetrhnul řetěz. Povedla se mi podle mých
představ vlastně jen BeskydTour (1.), v Mostě
jsem byl čtvrtý a v Brdech šestý, ale tam to bylo
taky s rezervou. Tento rok měl být Pohár na
zkušenou, tak snad teda příští rok vyjde lépe.
Howgh :-)
Tomáš Gladiš