SUDETY 2005
V sobotu 10. září proběhl v
okolí Teplic nad Metují již 11. ročník jednoho z
nejtěžších MTB maratónů „Cannondale Rallye
Sudety“. Více než 600 bajkerů se v 8 hodin ráno
sešlo na startu 123 km dlouhé tratě, jejíž
výškový profil, připomínající ostří kanadské
pily, sliboval úctyhodných 3500 metrů převýšení.
V technicky náročném terénu Adršpašsko –
teplických skal a Broumovských stěn se střídala
prudká stoupání a krkolomné sjezdy, kde si jistě
každý z účastníků mohl zajet svou „hranu“. Pro
juniory a bajkery, kteří si na velké Sudety
netroufli, byla připravena kratší, 36 km dlouhá
trať s převýšením 700 metrů.
Letošní Sudety jsme se rozhodli spojit s
víkendovým pobytem na chalupě u Dvora
Králové. Z Prahy tedy vyjíždíme již v pátek kolem
16:00, abychom stihli bez problémů prezentaci v
Teplicích nad Metují. Ta sice probíhá až do 22.
hodiny, ale vzhledem k časnému startu, bychom tou
dobou již rádi usínali. Do Teplic se díky
několika kolonám a objížďkám dostáváme až
kolem 19. hodiny. Jdu pro startovní čísla a čipy.
Obojí dostávám bez čekání. Venku je již vše
připraveno k zítřejšímu startu, panuje zde
příjemná atmosféra, voní buřty, čepuje se
pivečko... zkrátka nejraděj bych zde zůstal na
večerní program. To však nepadá v úvahu, neboť
moji spolujezdci Víťa s Jirkou již čekají před
chalupou.
Večer probíhá obvyklá příprava kol, k všeobecnému
veselí manželek trocha alchymie s jonťáky a kolem
23:00 jdeme spát. Jen co usneme, již zvoní budík
a snaží se nás přesvědčit, že je již opravdu
5:30. Daří se mu to, a tak vstáváme a lehce po
šesté míříme směr Teplice. Parkujeme cca 300
metrů od startu a deset minut před osmou hodinou
již stojíme zhruba uprostřed startovního pole
plni očekávání. Víťa s Jirkou by si rádi
vylepšili své loňské časy, kdežto můj cíl je
přežít a pokud možno dojet do cíle. Vše ostatní
může být jen příjemným překvapením.
Start 0 - 36 km
Start probíhá podle plánu, takže zatím ještě
svěží závodní pole se za cvakání nášlapů začínají
proplétat ulicemi Teplic směrem na Váhu. Z mých
spolujezdců se ještě před koncem stoupání stávají
předjezdci a pod Supími skalami je nadobro
ztrácím z dohledu. Jede se mi dobře, trať zatím
není nikterak náročná, a tak se hlídám, abych
nepřepálil začátek. Následuje techničtější
sjezd s kamennými plotnami Koňskou stezkou
do Janovic a dále po okraji skalního města pod
Starozámecký vrch. Lesní cestou protkanou kořeny
se řítím dolů, abych si vzápětí vystál frontu u
Myší díry.
Po překonání trati naskakuji na kolo a šlapu přes
Křížový vrch na Zdoňov k první občerstvovačce na
23. kilometru. Agitační plakáty Národní fronty a
příjemná atmosféra přímo vybízí k delšímu pobytu,
ale vzhledem k dostatku sil pouze doplňuji láhev,
rozjíždějící se párty nechávám za sebou i s dobře
zásobeným občerstvovacím pultem. Příjemným
překvapením byla možnost výměny láhví i pro
bajkery z druhé poloviny startovního pole. Trať
dále vedla přes Bukovou horu zpět do Teplic, kde
byla na 36. kilometru v prostoru startu druhá
občerstvovačka. Za sebou jsem měl prozatím v
podstatě pohodových 36 kilometrů, které se svým
charakterem moc nelišily od ostatních maratónů. Z
vyprávění jsem však věděl, že pravé Sudety se
všemi záludnostmi jsou ještě před námi.
36 - 66 km
Doplnil jsem láhev, vzal jsem si banán a tyčku a
vyrazil dále k Mračnému vrchu, přes Příkrou
stráň pod Honský Špičák a rychlým
sjezdem k třetí občerstvovačce na 50. kilometru
na Americe. Panovou cestou jsem se vyškrábal až
na vrchol Broumovských stěn a pustil se kamenitou
cestou příkrým sjezdem k Václavu. Pomalu jsem
začal chápat, proč se o Sudetech povídá, že je
třeba odpočívat cestou do kopce. Sjezdy často
připomínaly spíše stoj na rukou a přirovnat by se
daly snad jen k jízdě po rozbitém, pískem bohatě
posypaném schodišti. Nejexponovanější místo ve
sjezdu k Václavu jsem přenesl, čímž jsem sice
ochudil četné diváky o pěkný zážitek, ale přispěl
jsem ke splnění svého cíle přežít. V následující
stoupání mi začíná být jasné, že stanovené cíle
bych sice mohl splnit, ale o nějakém stíhání mých
souputníků nemůže být ani řeč. Ranní příjemný
chládek se během dne proměnil v poměrně
nepříjemné dusno, takže jsem co chvíli musel
otírat pot z očí. Trať dále vedla přes Hájkovu
rokli do Slavného ke čtvrté občerstvovací stanici
stejně dobře zásobené jako předešlé. Dal jsem si
vývar a pár kousků salámu, abych trochu přehlušil
chuť gelu a uchlácholil žaludek. Doufám, že
jednou někdo vymyslí energetické gely s příchutí
klobásy...
Pořadatelé nás dále vedli přes Kamennou bránu pod
Velkou Kupou ke sjezdu zvanému Vodní zámky. Mé
sebevědomí trochu pošramotili bajkeři, kteří se
kolem mě přehnali rychlostí přímo neuvěřitelnou.
Snad jim praskla brzdová lanka, nebo bylo líto
špalíků a obložení... Po sjezdu bylo možné
si chvilku „odpočinout“ v táhlém stoupání pod
Korunu, abychom se Malými zámky dokodrcali k
Božanovu, kde na nás čeká na 66. kilometru pátá
občerstvovačka.
66 - 123 km
Ve stoupání pod Božanovský špičák se dostavila
krize. Křeče jsem naštěstí neměl, ale skutečně
nebylo kde si odpočinout. Silou vůle, na „pokraji
bezvědomí“ jsem se prokousal následujícími
kilometry přes hory, doly a občerstvovačky v
Machově a Nízké Srbské na osmou
občerstvovačku v Hlavňově. Přilehlý rybník
sváděl ke koupání, příjemná obsluha nabízela
jednohubky na párátku, no zkrátka pohoda. Místo
odpočinku jsem však jen zhltnul pár obložených
rohlíčků, doplnil láhev a povzbuzen blížícím se
cílem vyrazil na Hvězdu. Vzpomněl jsem si na
CD o Sudetech, kde se praví „Kdo přejede Hvězdu –
dojede do cíle, je to poslední opravdu těžké
stoupání“. Povzbuzen touto tezí setřásám trochu
krizi a s chutí se pouštím do triálové pasáže pod
Hvězdou. Nejdramatičtější místo jsem ale opět k
velké lítosti diváků přenesl. Na deváté
občerstvovačce si beru jen tyčku do kapsy a hurá
dvakrát na Ostaš. Cestou se vyptávám tratě
znalého bajkera na dojezd a snažím se ho držet. V
kopci to docela jde, ale ve sjezdech mi ujíždí.
Poslední kopec na Váhu tlačíme spolu, ale pak už
se mi ho dojet nedaří.
Cíl - 123 km
Do cíle v Teplicích tedy přijíždím sám v čase
9:27 na 492. místě. Moji spolujezdci již
převlečení si užívali v cíli. Víťa dojel v čase
8:07 na 301. místě a Jirka v čase 8:01 na
274. místě. S časy jsme byli nakonec všichni
spokojeni. Jak už bývá u nás zvykem,
medailové pozice zajišťují naše děti. Víťova Káča
se tentokrát umístila v kategorii ZZ na
krátké trati na 3. místě. Bylo to sice vykoupeno
třemi stehy na ruce, ale stálo to za to. V cíli
byla k jídlu pizza nebo těstoviny a pivečko
nebo limonáda. Sedět se dalo na lavicích pod
stříškou, k vidění byla i triálová exhibice.
Zkrátka pohoda.
Celkové hodnocení
Z celého maratonu jsem byl nadšen a jen těžko
bych hledal z mého pohledu nějakou chybu. Je to
jeden z mála maratonů, které jsou skutečně pouze
pro horská kola. Při technických pasážích musí
srdce každého bajkera zaplesat. Sudety jsou
právem již kultovním závodem a doufejme, že budou
i nadále. A tak závěrem nezbývá než konstatovat:
O Sudetech toho lze mnoho napsat, mnoho povědět,
ale nejlepší je to prožít.
Svatopluk Votruba