SUDETY TOUR - DVOJNÁSOBNÝ DRŽKOPÁD
Na silniční Sudety jsem se moc těšila a zároveň jsem se jich i bála. Rozhodla jsem se jet dlouhou trasu, tedy 170 km, což je vzdálenost, kterou jsem ještě nikdy neujela. Ale věřila jsem, že to zvládnu, obzvlášť když to vypadalo, že uděláme balík – já, Jirka, Dana a Marťas a pojedeme společně. V pátek před odjezdem jsem se ale od Marťas dozvěděla špatnou zprávu – vyvrkla si kotník a nikam nejede. To je smůla! Večer jsme se tedy k nám na chatu, kde jsme měli mít základní tábor, jeli jen tři. Večer jsme si připravili kola a jídlo, jaké si vezmeme oblečení jsme chtěli dořešit ráno. Jirka s Danou strašili že bude pršet, já je posílala do háje s tím, že bude určitě hezky. Silný déšť mě probudil v noci a bušil do střechy celou noc, přesto jsem pořád věřila, že na závod bude pěkně. Pršelo bohužel i ráno, ale obavy mých spolujezdců jsem zaháněla s tím, že je ještě brzy (vstávali jsme před šestou) a že do závodu se to vyčasí. Asi v půl osmé jsme vyrazili do Teplic nad Metují. Bylo to cca sto kilometrů, cesta proběhla bez problémů a asi v půl deváté už jsme byli na prezentaci v informačním centru na náměstí. Dostali jsme pěkná čísla – já 66, Dana 44 a Jirka 46 a moc hezká trička. Pak jsme začali řešit oblečení. Nepršelo (říkala jsem to! :-), ale moc teplo nebylo. Já na sebe vzala tříčtvrťáky, moiru, krátký dres a rukávky, Jirka s Danou měli dresy s dlouhým rukávem.
Trochu jsme se ještě před startem projeli a poté už šli zabrat výhodnou pozici. K Daně se mezitím připojil její nový přítel Pavel, který ji hodlal doprovázet na biku. V deset se ozvala houkačka a peloton se rozjel. Dařilo se nám držet se vpředu, přišlo mi, že se nejede tak rychle jako na Mamutovi. Profil trati byl ze začátku příznivý, až do 25. km to byla víceméně rovina nebo mírně z kopce. Sice jsme se postupně propadali, ale pořád jsme jeli v balíku, naše průměrka v tomto prvním úseku byla něco přes 30 km/h. Já jsem se chytla borců z SP kola na dvojkole, ti jeli parádně. Byli nádherně sehraní a jelo jim to fakt dobře. A mě se za nimi jelo parádně, dobře mi proráželi vzduch :-) Se zájmem jsem sledovala i jejich komunikaci, kdy kluk vpředu neustále informoval svoji dívku o tom, co se děje nebo co dělá (teď přibrzdím, teď zvolníme, pojedeme do kopce, už bude vrchol, předjíždíme cyklistu zleva apod.) a také se stále ujišťoval, zda jí tempo vyhovuje. Stihli jsme si i povídat, tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že se chystají i na dlouhou (123 km) trasu bikových Sudet. To tedy vážně klobouk dolů! Na tom zhruba pětadvacátém kilometru to začalo stoupat, tempo zvolnilo a jeli jsme společně v balíku – dvojkolo, Dana, Pavel, já, Jirka a ještě nějaká paní v dresu Phonaku, kterou jsme dojeli (jela krátkou trasu). Jelo se nám všem moc dobře, povídali jsme si a cesta ubíhala. Ani nám nijak zvlášť nevadilo, že se spustil déšť. První problém se objevil asi na čtyřicátém kilometru. Tam totiž byla prudká levotočivá zatáčka po kostkách po rychlém sjezdu. Všichni jsme měli problém to ubrzdit, mokrá vozovka klouzala. Mě se navíc nepodařilo přehodit a tak jsem se do prudkého kopce po kostkách nemohla rozjet a musela jsem trapně zastavit. Ostatní tak získali náskok, naštěstí Jirka po chvíli zpomalil a počkal až do dojedu a pak jsme začali sjíždět ostatní. Moc rychle nám to nešlo, protože to bylo do kopce a já se po té zastávce nějak nemohla dostat do tempa. Nicméně jsme se blížili a jelikož jsme se dostali na vrcholek kopce a následoval sjezd, pořádně jsme to rozjeli. Já jela kousek za Jirkou, rychlost přes čtyřicet a najednou před námi levotočivá zatáčka. Všimla jsem si ji později, trochu jsem zaspala, ale nepřipadala mi těžká, ani sjezd nebyl prudký, myslela jsem, že ji v pohodě projedu. Jenže Jirka přede mnou najednou přibrzdil a to jsem nečekala, v tom okamžiku jsem už byla skoro v něm, tak jsem zahamtla obě brzdy.
No a protože asfalt byl mokrý a kluzký, je asi jasné, co následovalo. Kolo se pode mnou zavlnilo, chvilku jsem jela kolmo k silnici a pak už to šlo rychle, řacha a už jsme se klouzala po asfaltu, nejdřív kolo, já za ním. A o pět vteřin potom slyším druhou ránu a i když svištím po asfaltu, vidím jak jde Jirka k zemi. Jak jsem byla napumpovaná adrenalinem, hned jsem vyskočila na kolo a běžím k Jirkovi, který se ze země nezvedal. Klečel a kroutil se bolestí. Dojelo nás bílé dvojkolo, oba hned zastavili a nabízeli pomoc, že prý zavolají sanitku. Ale Jirka nechce, prý je to dobré a zvedá se na nohy. Tak dvojkolistům říkám ať klidně jedou, že to zvládneme a kdyby něco, mám mobil také. Kývou tedy a odjíždějí, ještě volají že jsme před sjezdem do vesnice Bělý. Já se obracím k Jirkovi a vidím, jak už zase leží na zemi a kroutí se. Prý ho strašně bolí rameno. Sanitku pořád nechce, že prý pojede, jen co bolest trochu odezní. Tak čekáme asi deset minut, prohlížím Jirku, dres má na rameni a zádech na cáry, helma je prasklá. Oběma spadl řetěz, tak to nahazuju a zkoumám škody na kolech. Jirka ohnul přehazovačku, jinak snad vše dobré. Já prodřela omotávku a sedlo a ohnula levou páku. Blbě se mi to pak drželo, ale alespoň to přehazovalo. Jak stojím na místě, začínají se ozývat rány. Strašně mě bolí levý kotník a hlavně celé levé stehno. Dres vypadá netknutě, tak zvědavě stahuju nohavici a pohled mě trochu vyleká – celé levé stehno je sedřené, prostě vidím jen velký krvavý flek. Radši se zase oblékám. Jirka se mezitím vzpamatoval a že pojede dál. Také nasedám a zjišťuji, že mě bolí i obě dlaně, jsou naražené. Ale jet jde. Sjíždím z kopce dolů a čekám na Jirku. Řídí jednou rukou a jde mu to pomalu. Když vidím jak má obličej zkřivený bolestí, pojímám přesvědčení, že má zlomenou ruku a chci volat sanitku. Ale bohužel, na startovním čísle není SOS telefon. Domlouváme se tedy, že ještě kousek zkusíme jet, jsme přesvědčená že ve vesnici najdeme nějakého regulovčíka a ten nám pomůže. Nakonec jsme museli ujet ještě pět kilometrů, trvalo nám to hodně dlouho, rychlost mohla být tak 10 km/h. Konečně jsem v další vesnici (Machov) viděla člověka ve svítivé vestě. Byl to policista. Byl překvapený, jak se k němu řítím. Ale byl moc ochotný. Poprosila jsem ho aby zavolal sanitku, že jsme měli pád. Hned vzal vysílačku a začal to zařizovat. Jirku vzal k sobě do auta. Když jsem měla jistotu, že je o Jirku postaráno, vyrazila jsem opět na trať. Věděla jsem, že i poslední cyklista má přede mnou minimálně půlhodinový náskok, ale strašně se mi nechtělo to vzdát. Věděla jsem, že 170 km už holt neujedu, ale na devadesátku jsem si ještě troufla.
Rozloučila jsem se tedy s Jirkou a vyjela. Noha bolela, hlavně každou nerovnost jsem hodně cítila. Teď si budu hodně vážit každého jezdce na TdF, který dokáže po pádu dokončit etapu. Navíc kousek za místem, kde jsem nechala Jirku začalo šílené stoupání po kostkách. Vážně nic příjemného. Ale na nejlehčí převod jsem ho vyplazila a dokonce jsem předjela dva cyklisty – kluka a holku co jeli závod na biku. Nahoře byla naštěstí občerstvovačka, místo ionťáku jsem po překvapené obsluze chtěla dezinfekci :-) Měli ji a hned mi nohu bohatě polili peroxidem. Dala jsem si ještě banán a pokračovala dál, do cíle mi zbývalo 40 kiláků. Protože už jsem vlastně nezávodila, poprvé jsem si v závodě mohla trať opravdu užít a kochat se krajinou :-) Moc se mi to tam líbilo. Krásné, převážně lesní cesty, skoro žádná auta, profil docela dobrý, po kostkách už jen dva kopce, jinak spíš rovina. Na 85. kilometru v Teplicích byla druhá občertvovačka, ale tu jsme minula, do cíle to byl už jen kousek. Bohužel do docela nepříjemného dlouhého kopce po serpentýnách. Do cíle jsem dojela v čase 4:07, ale stejně jako DNF, jelikož jsem byla přihlášená na dlouhou trasu. Ale měla jsem radost, že jsem alespoň krátkou trasu dokončila. Hned jsem vytáhla mobil a volala Jirkovi, jak je na tom. Prý už je po vyšetření v nemocnici v Broumově a za chvíli ho sanitka doveze do Teplic. A že má zlomenou lopatku! Sjela jsem tedy z kopce dolů, po cestě jsem potkala čelo závodníků na 170 km. Jeli to tedy jen něco málo přes čtyři hodiny! V Teplicích jsme se potkali s Jirkou, měl ruku v šátku a byl dost bledý. Jeho kolo ještě pořadatelé nepřivezli, tak jsme si došli na guláš a líčili si zážitky. Kolem šesté se Jirka s kolem štastně shledal a také jsme potkali Danu s Pavlem, kteří dojížděli do cíle. Pavel jel s Danou celých 170 kilometrů na biku. To je borec! Poté jsme jeli zpátky do Chlumce a vypili hodně piv jako narkotikum :-))