SUDETY TOUR - DVOJNÁSOBNÝ DRŽKOPÁD
Na silniční Sudety jsem se moc
těšila a zároveň jsem se jich i bála. Rozhodla
jsem se jet dlouhou trasu, tedy 170 km, což je
vzdálenost, kterou jsem ještě nikdy neujela. Ale
věřila jsem, že to zvládnu, obzvlášť když to
vypadalo, že uděláme balík – já, Jirka, Dana a
Marťas a pojedeme společně. V pátek před
odjezdem jsem se ale od Marťas dozvěděla špatnou
zprávu – vyvrkla si kotník a nikam nejede. To je
smůla! Večer jsme se tedy k nám na chatu,
kde jsme měli mít základní tábor, jeli jen tři.
Večer jsme si připravili kola a jídlo, jaké si
vezmeme oblečení jsme chtěli dořešit ráno. Jirka
s Danou strašili že bude pršet, já je
posílala do háje s tím, že bude určitě
hezky. Silný déšť mě probudil v noci a bušil
do střechy celou noc, přesto jsem pořád věřila,
že na závod bude pěkně. Pršelo bohužel i ráno,
ale obavy mých spolujezdců jsem zaháněla
s tím, že je ještě brzy (vstávali jsme před
šestou) a že do závodu se to vyčasí. Asi
v půl osmé jsme vyrazili do Teplic nad
Metují. Bylo to cca sto kilometrů, cesta proběhla
bez problémů a asi v půl deváté už jsme byli
na prezentaci v informačním centru na
náměstí. Dostali jsme pěkná čísla – já 66, Dana
44 a Jirka 46 a moc hezká trička. Pak jsme začali
řešit oblečení. Nepršelo (říkala jsem to! :-),
ale moc teplo nebylo. Já na sebe vzala
tříčtvrťáky, moiru, krátký dres a rukávky, Jirka
s Danou měli dresy s dlouhým rukávem.
Trochu jsme se ještě před startem projeli a poté
už šli zabrat výhodnou pozici. K Daně se
mezitím připojil její nový přítel Pavel, který ji
hodlal doprovázet na biku. V deset se ozvala
houkačka a peloton se rozjel. Dařilo se nám držet
se vpředu, přišlo mi, že se nejede tak rychle
jako na Mamutovi. Profil trati byl ze začátku
příznivý, až do 25. km to byla víceméně rovina
nebo mírně z kopce. Sice jsme se postupně
propadali, ale pořád jsme jeli v balíku,
naše průměrka v tomto prvním úseku byla něco
přes 30 km/h. Já jsem se chytla borců z SP
kola na dvojkole, ti jeli parádně. Byli nádherně
sehraní a jelo jim to fakt dobře. A mě se za nimi
jelo parádně, dobře mi proráželi vzduch :-) Se
zájmem jsem sledovala i jejich komunikaci, kdy
kluk vpředu neustále informoval svoji dívku o
tom, co se děje nebo co dělá (teď přibrzdím, teď
zvolníme, pojedeme do kopce, už bude vrchol,
předjíždíme cyklistu zleva apod.) a také se stále
ujišťoval, zda jí tempo vyhovuje. Stihli jsme si
i povídat, tak jsem se mimo jiné dozvěděla, že se
chystají i na dlouhou (123 km) trasu bikových
Sudet. To tedy vážně klobouk dolů! Na tom zhruba
pětadvacátém kilometru to začalo stoupat, tempo
zvolnilo a jeli jsme společně v balíku –
dvojkolo, Dana, Pavel, já, Jirka a ještě nějaká
paní v dresu Phonaku, kterou jsme dojeli
(jela krátkou trasu). Jelo se nám všem moc dobře,
povídali jsme si a cesta ubíhala. Ani nám nijak
zvlášť nevadilo, že se spustil déšť. První
problém se objevil asi na čtyřicátém kilometru.
Tam totiž byla prudká levotočivá zatáčka po
kostkách po rychlém sjezdu. Všichni jsme měli
problém to ubrzdit, mokrá vozovka klouzala. Mě se
navíc nepodařilo přehodit a tak jsem se do
prudkého kopce po kostkách nemohla rozjet a
musela jsem trapně zastavit. Ostatní tak získali
náskok, naštěstí Jirka po chvíli zpomalil a
počkal až do dojedu a pak jsme začali sjíždět
ostatní. Moc rychle nám to nešlo, protože to bylo
do kopce a já se po té zastávce nějak nemohla
dostat do tempa. Nicméně jsme se blížili a
jelikož jsme se dostali na vrcholek kopce a
následoval sjezd, pořádně jsme to rozjeli. Já
jela kousek za Jirkou, rychlost přes čtyřicet a
najednou před námi levotočivá zatáčka. Všimla
jsem si ji později, trochu jsem zaspala, ale
nepřipadala mi těžká, ani sjezd nebyl prudký,
myslela jsem, že ji v pohodě projedu. Jenže
Jirka přede mnou najednou přibrzdil a to jsem
nečekala, v tom okamžiku jsem už byla skoro
v něm, tak jsem zahamtla obě brzdy.
No a protože asfalt byl mokrý a kluzký, je asi
jasné, co následovalo. Kolo se pode mnou
zavlnilo, chvilku jsem jela kolmo k silnici
a pak už to šlo rychle, řacha a už jsme se
klouzala po asfaltu, nejdřív kolo, já za ním. A o
pět vteřin potom slyším druhou ránu a i když
svištím po asfaltu, vidím jak jde Jirka
k zemi. Jak jsem byla napumpovaná
adrenalinem, hned jsem vyskočila na kolo a běžím
k Jirkovi, který se ze země nezvedal. Klečel
a kroutil se bolestí. Dojelo nás bílé dvojkolo,
oba hned zastavili a nabízeli pomoc, že prý
zavolají sanitku. Ale Jirka nechce, prý je to
dobré a zvedá se na nohy. Tak dvojkolistům říkám
ať klidně jedou, že to zvládneme a kdyby něco,
mám mobil také. Kývou tedy a odjíždějí, ještě
volají že jsme před sjezdem do vesnice Bělý. Já
se obracím k Jirkovi a vidím, jak už zase
leží na zemi a kroutí se. Prý ho strašně bolí
rameno. Sanitku pořád nechce, že prý pojede, jen
co bolest trochu odezní. Tak čekáme asi deset
minut, prohlížím Jirku, dres má na rameni a
zádech na cáry, helma je prasklá. Oběma spadl
řetěz, tak to nahazuju a zkoumám škody na kolech.
Jirka ohnul přehazovačku, jinak snad vše dobré.
Já prodřela omotávku a sedlo a ohnula levou páku.
Blbě se mi to pak drželo, ale alespoň to
přehazovalo. Jak stojím na místě, začínají se
ozývat rány. Strašně mě bolí levý kotník a hlavně
celé levé stehno. Dres vypadá netknutě, tak
zvědavě stahuju nohavici a pohled mě trochu
vyleká – celé levé stehno je sedřené, prostě
vidím jen velký krvavý flek. Radši se zase
oblékám. Jirka se mezitím vzpamatoval a že pojede
dál. Také nasedám a zjišťuji, že mě bolí i obě
dlaně, jsou naražené. Ale jet jde. Sjíždím
z kopce dolů a čekám na Jirku. Řídí jednou
rukou a jde mu to pomalu. Když vidím jak má
obličej zkřivený bolestí, pojímám přesvědčení, že
má zlomenou ruku a chci volat sanitku. Ale
bohužel, na startovním čísle není SOS telefon.
Domlouváme se tedy, že ještě kousek zkusíme jet,
jsme přesvědčená že ve vesnici najdeme nějakého
regulovčíka a ten nám pomůže. Nakonec jsme museli
ujet ještě pět kilometrů, trvalo nám to hodně
dlouho, rychlost mohla být tak 10 km/h. Konečně
jsem v další vesnici (Machov) viděla člověka
ve svítivé vestě. Byl to policista. Byl
překvapený, jak se k němu řítím. Ale byl moc
ochotný. Poprosila jsem ho aby zavolal sanitku,
že jsme měli pád. Hned vzal vysílačku a začal to
zařizovat. Jirku vzal k sobě do auta. Když
jsem měla jistotu, že je o Jirku postaráno,
vyrazila jsem opět na trať. Věděla jsem, že i
poslední cyklista má přede mnou minimálně
půlhodinový náskok, ale strašně se mi nechtělo to
vzdát. Věděla jsem, že 170 km už holt neujedu,
ale na devadesátku jsem si ještě troufla.
Rozloučila jsem se tedy s Jirkou a vyjela.
Noha bolela, hlavně každou nerovnost jsem hodně
cítila. Teď si budu hodně vážit každého jezdce na
TdF, který dokáže po pádu dokončit etapu. Navíc
kousek za místem, kde jsem nechala Jirku začalo
šílené stoupání po kostkách. Vážně nic
příjemného. Ale na nejlehčí převod jsem ho
vyplazila a dokonce jsem předjela dva cyklisty –
kluka a holku co jeli závod na biku. Nahoře byla
naštěstí občerstvovačka, místo ionťáku jsem po
překvapené obsluze chtěla dezinfekci :-) Měli ji
a hned mi nohu bohatě polili peroxidem. Dala jsem
si ještě banán a pokračovala dál, do cíle mi
zbývalo 40 kiláků. Protože už jsem vlastně
nezávodila, poprvé jsem si v závodě mohla
trať opravdu užít a kochat se krajinou :-) Moc se
mi to tam líbilo. Krásné, převážně lesní cesty,
skoro žádná auta, profil docela dobrý, po
kostkách už jen dva kopce, jinak spíš rovina. Na
85. kilometru v Teplicích byla druhá
občertvovačka, ale tu jsme minula, do cíle to byl
už jen kousek. Bohužel do docela nepříjemného
dlouhého kopce po serpentýnách. Do cíle jsem
dojela v čase 4:07, ale stejně jako DNF,
jelikož jsem byla přihlášená na dlouhou trasu.
Ale měla jsem radost, že jsem alespoň krátkou
trasu dokončila. Hned jsem vytáhla mobil a volala
Jirkovi, jak je na tom. Prý už je po vyšetření
v nemocnici v Broumově a za chvíli ho
sanitka doveze do Teplic. A že má zlomenou
lopatku! Sjela jsem tedy z kopce dolů, po
cestě jsem potkala čelo závodníků na 170 km. Jeli
to tedy jen něco málo přes čtyři hodiny!
V Teplicích jsme se potkali s Jirkou,
měl ruku v šátku a byl dost bledý. Jeho kolo
ještě pořadatelé nepřivezli, tak jsme si došli na
guláš a líčili si zážitky. Kolem šesté se Jirka
s kolem štastně shledal a také jsme potkali
Danu s Pavlem, kteří dojížděli do cíle.
Pavel jel s Danou celých 170 kilometrů na
biku. To je borec! Poté jsme jeli zpátky do
Chlumce a vypili hodně piv jako narkotikum
:-))