REPORTÁŽ SUDETY TOUR 2007
Účast na silničním maratónu
SPECIALIZED SUDETY TOUR 2007 jsem původně ani
neplánoval. Chtěl jsem si spíše odpočnout a
zregenerovat po dovolené v horách na Giro
d´Italia. Vinou špatného počasí jsme toho v
Alpách příliš nenatrénovali, a tak jsem se mohl
bez obav z přetrénování vypravit do Teplic nad
Metují na Sudety.
Na úvod bych se snad pochlubil ještě jednou
novinkou. Z peněz z honorářů za předchozí články
jsem si koupil nový Polar. Již se také nemusím
spoléhat jen na subjektivní pocity, ale mohu si
vše ověřit z grafů a nebudu vás proto krmit
historkami o tom, jak jsem Vysokou Srbskou vyjel
skoro dvacítkou. (pozn: ještě jsem teda žádné
peníze za články neviděl, ale naděje umírá
poslední; pozn. red.: kde nic není, ani smrt
nechodí, tož teprve aby brala :))
No ale raději zpět k závodu. Start je velice
sympaticky až v 10 hodin z náměstí v Teplicích
nad Metují. Úvodní řeč pořadatele moc nevnímám,
spíše s obavami sleduji zatahující se oblohu a
rezignovaně očekávám, kdy začne pršet. Vlastně s
deštěm už dopředu počítám, za poslední dva týdny
se mi nestalo, abych nějakou alespoň menší
přeháňku na kole neschytal. Ale to už je
odstartováno. První kilometry jsou jen
slavnostní, jedeme za automobilem a čekáme na
pokyn k ostrému startu. Nevím jak ostatní, ale já
jsem si na konci Teplic žádného pokynu nevšimnul,
stále se jede velice výletním tempem. Michal
Chadim (Dukla Etape Brno) to již nevydrží a jako
první vyráží do úniku. Po něm převezme iniciativu
na špici další zkušený závodník Jan Hruška a od
této chvíle až pod první vrcholovou prémii
rychlost neklesá pod 45 km/hod. Trochu komplikací
nastane v Broumově, kdy někteří řidiči nechápou,
že cyklisté mohou jet hodně rychle a snaží se
nacpat mezi zaváděcí automobil a čelo pelotonu.
Závodníci je pak musí složitě objíždět, vysilovat
se nadávkami a plýtvat drahocenným ionťákem,
který lijí otevřeným okénkem na toho blba.
Začátek závodu je vinou uzavírky mostu zkrácen, a
tak přichází moje celá teoretická předstartovní
příprava v niveč. Poctivě jsem si dopředu
nastudoval profil trasy a vypsal si na kolikátém
kilometru nás budou čekat vrcholové prémie. Ne že
bych snad pomýšlel na vítězství a nemalou
finanční částku na některé z nich, ale mám rád,
když vím kde a jak dlouhý kopec na mě čeká. První
prémii proto zaregistruji až když borci na špici
začnou znatelně zrychlovat. Jsem ještě plný sil a
nemám problém se udržet v čelní skupince, stejně
se to ale v následujícím sjezdu zase všechno
spojí.
Druhou prémii ve Vysoké Srbské ale přehlédnou
rozhodně nelze. Po rychlém lesním sjezdu a ostré
zatáčce se nám naskytne pohled na cca 500 metrů
dlouhé stoupání vesnicí po kostkách. Impozantní
je však především sklon kopce, na který je krátký
i můj nejlehčí převod 34-23. Vybavují se mi
čerstvé vzpomínky na Giro, stoupání na Tre Cime
di Lavaredo a zoufalé pohledy závodníků prosící o
tlačení. Nasazuji úplně stejnou grimasu a šklebím
se na houfy přihlížejících diváků. Nepomohl mi
však ani jediný a mně nezbylo než se na vrchol
kopce vyškrábat sám. Alessandro Petacchi má
štěstí, že Italové mají jinou náturu, jinak by se
ještě teď trápil v Alpských kopcích a neoslavoval
v Miláne své páté vítězství v etapě.
Za Vysokou Srbskou peloton přece jenom trochu
prořídne, stále nás však jede celkem hodně,
odhaduji to tak na 50 jezdců. Na špici se s Janem
Hruškou točí několik dalších profíků a nám
ostatním rychle naskakují kilometry „zadarmo“.
Tuším, že v těchto pasážích i mírně pršelo, ale
teplota zůstává na přijatelných 20°C. Třetí
prémie v Bezděkově je zajímavá především tím, že
si jí vůbec nevybavuji. Buďto bylo stoupání tak
lehké, že jsem je ani nezaregistroval, a nebo tak
těžké, že jsem nahoru přijel absolutně vyčerpaný
a v bezvědomí.
Buď jak buď, stále jsem v první skupině a
pokračuji mírně zvlněnou krajinou dále k
Teplicím, kde borci z krátké už budou zahýbat do
cíle. Kousek za rozdělením se peloton domluví a
zastaví na nezbytnou technicko-hygienickou
pauzičku. Na všech je hned poznat, že se jim jede
lépe. Radost z jízdy mi kazí Tomáš Čer
(DT-Specialized), který nastupuje a odjíždí nám.
My ostatní se jej snažíme sjíždět, kolem stého
kilometru se proto jedou pěkné kule. Pro
upřesnění, já jej sjíždět nechci, pro mě za mě ať
si nám třeba ujede a pobere si všechny prémie,
ale přesvědčte o tom ostatních cca 40 nabuzených
závodníků. Ujet si je ale nenechám, vlaji na
chvostu a ve stoupání na čtvrtou prémii tiše
trpím.
Ve stále ostrém tempu projíždíme Červeným
Kostelcem a Rtyní. Kousek za Rtyní se odbočuje z
hlavní silnice a začíná se stoupat na další
vrcholovou prémii. Kopec na Odolov je pěkně
nechutný. Strmostí by se dal přirovnat k Vysoké
Srbské, sice na něm nejsou kostky, ale lesní
asfalt také není nikterak kvalitní. Stoupání je v
porovnání se Srbskou delší, ale naštěstí jsou zde
i rovnější pasáže, kde se dá odpočívat. Jsem už
hodně unavený, opět mi chybí převody, a bohužel
se rychle sedím balíkem dozadu. Útěchou mi může
být jen to, že nejsem zdaleka jediný kdo
nevydržel ostré tempo, které nasadili Lukáš Petr
(Pells team) s Janem Hruškou na špici.
Na vrchol, kde je bufet, se proto přijíždí po
jednotlivcích a v malých skupinkách. V
následujícím sjezdu sjedu několik závodníků a
postupně se nás nabalí další cyklisté. Ale to už
poznávám obec Chvaleč, kudy jsem ráno přijížděli
přes poslední prémii autem na start. Očekávám, že
pojedeme pohromadě, když se nás vrcholová prémie
už netýká. Bohužel je s námi výkonnostně
zdatnější závodník, který se k nám propadnul
vinou defektu. Tomu naše tempo přijde pomalé a
odjíždí společně s dvěma dalšími jezdci.
My ostatní se za vrcholem zformujeme do pěkného
kolotoče v naději, že tři uprchlíky doženeme.
Cesta do Teplice je mírně z kopce, a tak se jede
celkem rychle. Falešnou naději v nás několikrát
vzbudí pohled na skupinu cyklistů před námi, vždy
se ale jedná o výletníky, kterých jsou v okolí
Adršpachu mraky. Dočkáme se až v Teplicích,
kousek od místa ranního startu, kdy trojici
sjíždíme. Jako bonus před sebou vidíme relativně
velký balík dalších jezdců, které dojedeme v
cílovém cca 3 kilometry dlouhém stoupání. Sám
jsem překvapený, kolik mám do závěru sil, celkem
bez obtíží balíkem projíždím a cca 2 km před
cílem se dvěma dalšími závodníky odpoutáváme.
Snažím se o konstantní rychlé tempo, v hlavě si
stále opakuji jedeš jako Di Luca, jedeš jako
Simoni ... (až v cíli mě napadne, co by se asi
stalo, kdybych si uvědomil, že nejsem Di Luca ani
Simoni, že jsem jen obyčejný hobík - asi by mně v
tu chvíli totálně seklo). Síly přesto rychle
ubývají a do cíle zbývá ještě cca 500 metrů.
Zoufale se ptám svých dvou spolujezdců, jaká jsou
kategorie a když se dozvídám, že jiná než já, tak
se uklidňuji a zvolním. Cílem projíždím v čase
4:22:43 na celkovém 19. místě, což vzhledem ke
kvalitě borců před sebou považuji za velký
úspěch. Ostatně odstup od vítězného Jana Hrušky
byl pouhých 5 minut.
Za Janem Hruškou druhý v cíli skončil Tomáš Čer,
který byl za předposlední prémii v Odolově dojet
dvojicí Hruška, Petr. Lukáš Petr ale nakonec
nevydržel rychlé tempo, musel zvolnit a před
cílem jej předjel ještě celkově třetí Aleš
Kestler (YOGI RACING Ostrava). Nejvíce
vrcholových prémii vyhrál sólově jedoucí Čer.
Titul nejaktivnější smolař pak připadnul právě
Lukáši Petrovi, který nevyhrál žádnou z prémii,
ač na každé byl do třetího místa.
Závěrem bych si snad mohl dovolit pochválit
organizátory, kteří připravili velice atraktivní
a náročnou trať. Zabezpečení bylo na velice
solidní úrovni, na všech křižovatkách stáli
regulovčíci a doprovázela nás spousta motorek,
které usměrňovaly dopravu. Na bufetech jsem
nepotřeboval stavět, neboť se tam podávaly bidony
s pitím. Finanční ceny pro vítěze i věcné v
tombole byly též značně nadstandardní. Takže
ještě jednou díky a už teď se těším na příští
ročník.
Pavel Matoušek