REPORTÁŽ SUDETY TOUR 2007
Účast na silničním maratónu SPECIALIZED SUDETY TOUR 2007 jsem původně ani neplánoval. Chtěl jsem si spíše odpočnout a zregenerovat po dovolené v horách na Giro d´Italia. Vinou špatného počasí jsme toho v Alpách příliš nenatrénovali, a tak jsem se mohl bez obav z přetrénování vypravit do Teplic nad Metují na Sudety.
Na úvod bych se snad pochlubil ještě jednou novinkou. Z peněz z honorářů za předchozí články jsem si koupil nový Polar. Již se také nemusím spoléhat jen na subjektivní pocity, ale mohu si vše ověřit z grafů a nebudu vás proto krmit historkami o tom, jak jsem Vysokou Srbskou vyjel skoro dvacítkou. (pozn: ještě jsem teda žádné peníze za články neviděl, ale naděje umírá poslední; pozn. red.: kde nic není, ani smrt nechodí, tož teprve aby brala :))
No ale raději zpět k závodu. Start je velice sympaticky až v 10 hodin z náměstí v Teplicích nad Metují. Úvodní řeč pořadatele moc nevnímám, spíše s obavami sleduji zatahující se oblohu a rezignovaně očekávám, kdy začne pršet. Vlastně s deštěm už dopředu počítám, za poslední dva týdny se mi nestalo, abych nějakou alespoň menší přeháňku na kole neschytal. Ale to už je odstartováno. První kilometry jsou jen slavnostní, jedeme za automobilem a čekáme na pokyn k ostrému startu. Nevím jak ostatní, ale já jsem si na konci Teplic žádného pokynu nevšimnul, stále se jede velice výletním tempem. Michal Chadim (Dukla Etape Brno) to již nevydrží a jako první vyráží do úniku. Po něm převezme iniciativu na špici další zkušený závodník Jan Hruška a od této chvíle až pod první vrcholovou prémii rychlost neklesá pod 45 km/hod. Trochu komplikací nastane v Broumově, kdy někteří řidiči nechápou, že cyklisté mohou jet hodně rychle a snaží se nacpat mezi zaváděcí automobil a čelo pelotonu. Závodníci je pak musí složitě objíždět, vysilovat se nadávkami a plýtvat drahocenným ionťákem, který lijí otevřeným okénkem na toho blba.
Začátek závodu je vinou uzavírky mostu zkrácen, a tak přichází moje celá teoretická předstartovní příprava v niveč. Poctivě jsem si dopředu nastudoval profil trasy a vypsal si na kolikátém kilometru nás budou čekat vrcholové prémie. Ne že bych snad pomýšlel na vítězství a nemalou finanční částku na některé z nich, ale mám rád, když vím kde a jak dlouhý kopec na mě čeká. První prémii proto zaregistruji až když borci na špici začnou znatelně zrychlovat. Jsem ještě plný sil a nemám problém se udržet v čelní skupince, stejně se to ale v následujícím sjezdu zase všechno spojí.
Druhou prémii ve Vysoké Srbské ale přehlédnou rozhodně nelze. Po rychlém lesním sjezdu a ostré zatáčce se nám naskytne pohled na cca 500 metrů dlouhé stoupání vesnicí po kostkách. Impozantní je však především sklon kopce, na který je krátký i můj nejlehčí převod 34-23. Vybavují se mi čerstvé vzpomínky na Giro, stoupání na Tre Cime di Lavaredo a zoufalé pohledy závodníků prosící o tlačení. Nasazuji úplně stejnou grimasu a šklebím se na houfy přihlížejících diváků. Nepomohl mi však ani jediný a mně nezbylo než se na vrchol kopce vyškrábat sám. Alessandro Petacchi má štěstí, že Italové mají jinou náturu, jinak by se ještě teď trápil v Alpských kopcích a neoslavoval v Miláne své páté vítězství v etapě.
Za Vysokou Srbskou peloton přece jenom trochu prořídne, stále nás však jede celkem hodně, odhaduji to tak na 50 jezdců. Na špici se s Janem Hruškou točí několik dalších profíků a nám ostatním rychle naskakují kilometry „zadarmo“. Tuším, že v těchto pasážích i mírně pršelo, ale teplota zůstává na přijatelných 20°C. Třetí prémie v Bezděkově je zajímavá především tím, že si jí vůbec nevybavuji. Buďto bylo stoupání tak lehké, že jsem je ani nezaregistroval, a nebo tak těžké, že jsem nahoru přijel absolutně vyčerpaný a v bezvědomí.
Buď jak buď, stále jsem v první skupině a pokračuji mírně zvlněnou krajinou dále k Teplicím, kde borci z krátké už budou zahýbat do cíle. Kousek za rozdělením se peloton domluví a zastaví na nezbytnou technicko-hygienickou pauzičku. Na všech je hned poznat, že se jim jede lépe. Radost z jízdy mi kazí Tomáš Čer (DT-Specialized), který nastupuje a odjíždí nám. My ostatní se jej snažíme sjíždět, kolem stého kilometru se proto jedou pěkné kule. Pro upřesnění, já jej sjíždět nechci, pro mě za mě ať si nám třeba ujede a pobere si všechny prémie, ale přesvědčte o tom ostatních cca 40 nabuzených závodníků. Ujet si je ale nenechám, vlaji na chvostu a ve stoupání na čtvrtou prémii tiše trpím.
Ve stále ostrém tempu projíždíme Červeným Kostelcem a Rtyní. Kousek za Rtyní se odbočuje z hlavní silnice a začíná se stoupat na další vrcholovou prémii. Kopec na Odolov je pěkně nechutný. Strmostí by se dal přirovnat k Vysoké Srbské, sice na něm nejsou kostky, ale lesní asfalt také není nikterak kvalitní. Stoupání je v porovnání se Srbskou delší, ale naštěstí jsou zde i rovnější pasáže, kde se dá odpočívat. Jsem už hodně unavený, opět mi chybí převody, a bohužel se rychle sedím balíkem dozadu. Útěchou mi může být jen to, že nejsem zdaleka jediný kdo nevydržel ostré tempo, které nasadili Lukáš Petr (Pells team) s Janem Hruškou na špici.
Na vrchol, kde je bufet, se proto přijíždí po jednotlivcích a v malých skupinkách. V následujícím sjezdu sjedu několik závodníků a postupně se nás nabalí další cyklisté. Ale to už poznávám obec Chvaleč, kudy jsem ráno přijížděli přes poslední prémii autem na start. Očekávám, že pojedeme pohromadě, když se nás vrcholová prémie už netýká. Bohužel je s námi výkonnostně zdatnější závodník, který se k nám propadnul vinou defektu. Tomu naše tempo přijde pomalé a odjíždí společně s dvěma dalšími jezdci.
My ostatní se za vrcholem zformujeme do pěkného kolotoče v naději, že tři uprchlíky doženeme. Cesta do Teplice je mírně z kopce, a tak se jede celkem rychle. Falešnou naději v nás několikrát vzbudí pohled na skupinu cyklistů před námi, vždy se ale jedná o výletníky, kterých jsou v okolí Adršpachu mraky. Dočkáme se až v Teplicích, kousek od místa ranního startu, kdy trojici sjíždíme. Jako bonus před sebou vidíme relativně velký balík dalších jezdců, které dojedeme v cílovém cca 3 kilometry dlouhém stoupání. Sám jsem překvapený, kolik mám do závěru sil, celkem bez obtíží balíkem projíždím a cca 2 km před cílem se dvěma dalšími závodníky odpoutáváme. Snažím se o konstantní rychlé tempo, v hlavě si stále opakuji jedeš jako Di Luca, jedeš jako Simoni ... (až v cíli mě napadne, co by se asi stalo, kdybych si uvědomil, že nejsem Di Luca ani Simoni, že jsem jen obyčejný hobík - asi by mně v tu chvíli totálně seklo). Síly přesto rychle ubývají a do cíle zbývá ještě cca 500 metrů. Zoufale se ptám svých dvou spolujezdců, jaká jsou kategorie a když se dozvídám, že jiná než já, tak se uklidňuji a zvolním. Cílem projíždím v čase 4:22:43 na celkovém 19. místě, což vzhledem ke kvalitě borců před sebou považuji za velký úspěch. Ostatně odstup od vítězného Jana Hrušky byl pouhých 5 minut.
Za Janem Hruškou druhý v cíli skončil Tomáš Čer, který byl za předposlední prémii v Odolově dojet dvojicí Hruška, Petr. Lukáš Petr ale nakonec nevydržel rychlé tempo, musel zvolnit a před cílem jej předjel ještě celkově třetí Aleš Kestler (YOGI RACING Ostrava). Nejvíce vrcholových prémii vyhrál sólově jedoucí Čer. Titul nejaktivnější smolař pak připadnul právě Lukáši Petrovi, který nevyhrál žádnou z prémii, ač na každé byl do třetího místa.
Závěrem bych si snad mohl dovolit pochválit organizátory, kteří připravili velice atraktivní a náročnou trať. Zabezpečení bylo na velice solidní úrovni, na všech křižovatkách stáli regulovčíci a doprovázela nás spousta motorek, které usměrňovaly dopravu. Na bufetech jsem nepotřeboval stavět, neboť se tam podávaly bidony s pitím. Finanční ceny pro vítěze i věcné v tombole byly též značně nadstandardní. Takže ještě jednou díky a už teď se těším na příští ročník.
Pavel Matoušek