JAK VLÁĎA VÁLČIL SÁM SE SEBOU
Po loňské zkušenosti, kdy jsem si odjel svůj první opravdový závod s cyklistickými profíky, jsem se rozhodl opět přihlásit na letošní Sudety tour, která se jela 12. 06. 2010 a na 100 kilometrové trati hájit barvy našeho teamu Cyklo TONY. Přípravu na závod jsem bral vážně a se svými teamovými jezdci (Tomáš, Lukáš a Radek) jsem pilně najížděl kilometry. Před závodem jsem již měl na svém kontě letos naježděných 6500 kilometrů. Na startu, kde mne přepadla mírná nervozita a stres, jsem se s více jak 400 hlavým pelotonem vydal dobývat bezpočet vrcholových stojek, které nám stály v naši cestě do cíle a věřil jsem v dobrý výsledek svého snažení. Start proběhl velmi dobře a již v prvním Lachovském kopci jsem sbíral „skalpy“ ostatních závodníků. To se dařilo i průjezdem Hlavňova až do Vysoké Srbské, kde jsem kopec raději vyšel, než-li vyjel. Tímto okamžikem radost ze závodu skončila. Po opětovném osedlání svého draka (KTM) se poprvé ozvala křeč a bolest svalů v pravé noze. Na tachometru jsem měl ujetých pouze 25 kilometrů. S obtížemi jsem sjel do Hronova, kde jsem si musel dát pauzu a překonat potíže. Mezi tím jsem smutně koukal, jak všichni „skalpovaní“ jezdci mne předjíždějí. S dalšími útrapami jsem dojel pod Bezděkovský kopec, kde se ozvala i levá noha a s bolestí jsem raději Bezděkov vyšel pěšky. Velký dík patří všem závodníkům, kteří se zajímali o mé potíže a zda-li nepotřebuji pomoci. Na kopci mne poprvé napadla myšlenka, že po dojetí do Police nad Metují závod vzdám a přemístím se do Teplic. Po sjezdu do Police jsem nenašel odvahu objet pořadatele, kteří mne naváděli na další úsek trasy, a bez vysvětlení závod ukončit. Zmocnila se mne myšlenka, že jsem propásl nejlepší příležitost závod ukončit a jel jsem dál s myšlenkou, že mne nečeká nic dobrého. Dojel jsem do Velkých Petrovic, kde na mne čekala další „stojka“. Pěší túra byla rychlejší, než-li bolestné trápení se na kole, a tak jsem vyrazil. To jsem ještě nevěděl, co je za „krpál“ v Maršově. 19% stoupání mne „dojalo“ k pláči. Po sjezdu do Žďáru nad Metují mne čekala příjemná a osvěžující sprcha studenou vodou od místní občanky, která kropila projíždějící jezdce. Na otázku: „Chceš pokropit?“ následovala blesková odpověď: „Ano“. To mi dalo šanci zapomenout na bolesti svalů a pokračovat dále v závodu. Na Solovicích jsem doplnil drahocenné tekutiny a vyrazil jsem dál přes Stárkov do Červeného Kostelce, kde jsem se málem srazil s osobním autem. Můj „drak“ brzdí dobře a smykem. Na železničním přejezdu jsem počkal, až projede vlak a hlavně jsem ulevil nohám a bolestem a křečím. Dojel jsem do Rtyně v Podkrkonoší, kde jsem byl naveden na pěkné stoupání na Odolov. Nohy mi opět daly najevo, že šlapat se nebude a šel jsem pěšmo. Opět železniční přejezd, opět projíždějící vlak, opět pauza. Odolov se mi zdál být nekonečný, jiskru do žil mi vnesl na cestě nastříkaný obrázek půllitru s pěnou s údajem 1 km. Došel jsem k občerstvovací stanici, kde jsem opět doplnil tekutiny, zbaštil celý banán a číhal po pivu. Vyslechl jsem diskusi pořadatelů o vítězích krátkých sudet, což mne vyděsilo a na pivo jsem úplně zapomněl. S krátkými pauzami jsem pěšmo-dojel nad Radvanice, kde mne dostihlo a semlelo čelo závodníků dlouhých sudet. Proč oni jedou a já ne!? Dojel jsem pod Chvalečské serpentiny a „hurá“ na pěší výšlap. Nekonečná cesta. Těsně pod vrcholem mne potkal Tomáš s rodiči. Pohotově vyskákali z auta, dali, co mohli a po doplnění tekutin a povzbuzujících výkřicích jsem sjel do Adršpachu. Co čert nechtěl, před hlavním vstupem do sklal mne opět přepadly křeče a to do obou nohou. Sjel jsem na krajnici a tiše trpěl. Kolem jdoucí na mne koukali, co tam dělám a při první úlevě jsem se snažil „rychle“ zmizet. Přes Teplice jsem dojel pod poslední kopec na Bišík. Opět následoval pěší výšlap, který se nohám už také přestal líbit a křeče se střídali snad ve všech svalech na nohách. Kilometr před cílem jsem potkal Lukáše, který mi sice optimismu nepřidal, alespoň jsem potkal někoho známého. 200 metrů před cílem jsem nasedl na kolo a dojel do cíle. Neumíte si představit, jak slastně zaznělo pípnutí čipu při průjezdu cílem. Mám to za sebou, přežil jsem a v bolestech dojel. Odešel jsem kousek do lesa a odpočíval. 194 místo s časem 5:14:27 je pro mne velkým zklamáním, ale i zároveň velkým pocitem vítězství sama nad sebou. Už vím, co prožívají závodníci na velkých světových závodech, když únavou padají k zemi a přesto jsou šťastní. Velký dík a uznání patří pořadatelům závodu, kteří připravili náročnou a pestrou trasu a bezpečnost závodníků byla na prvním místě. Na všech důležitých křižovatkách a místech byl zajištěn hladký průjezd závodníků. I přes všechny ty útrapy se pokusím do třetice v příštím roce svůj letošní výsledek o poznání vylepšit. Někde se stala chyba, na kterou musím přijít a vyvarovat se ji.
Jezdec cykloteamu TONY Vláďa Grusman